SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury



Práce studentů českých a slovenských univerzit: 2007

Bakalářské, diplomové a disertační práce s tematikou kultury, filozofie a náboženství
jižní a jihovýchodní Asie s preferencí indických nauk – včetně jejich adaptace v Česku
Odkazy na stránku s PDF. Abecední seznam dle roku publikace.



Brožková, Kristýna: Spor o 17. karmapu – Argumentační strategie zastánců soupeřících kandidátů Práce se zabývá sporem mezi nejvyššími představiteli školy tibetského buddhismu Karma-kagjü o identitu současného sedmnáctého zrození vůdčího představitele školy, karmapy. Text se věnuje obecnému přiblížení školy i instituce karmapy a jejich roli v rámci historie tibetského buddhismu. Zvláštní pozornost je věnována fenoménu rozpoznaných znovuzrozenců a systému nástupnictví, který se z něj vyvinul. Text také ve stručnosti nastiňuje historii sporu o 17. karmapu, který vedl až k rozkolu školy na dva tábory, v jejichž čele stojí dva různí karmapové. Zaměřuje se především na argumenty obou stran, kterými se snaží prokázat pravost svých karmapů a věnuje se také otázce oprávnění pro vyhledávání a rozpoznávání karmapova znovuzrození. V této souvislosti se zabývá nesrovnalostmi uvnitř školy Karma-kagjü, ale i otázkou zapojení dalajlamy a čínské vlády do procesu rozpoznávání 17. karmapy. Vzhledem k značnému rozšíření školy na Západě, je část práce věnována také sporu o 17. karmapu v západním kontextu. Zde práce poukazuje především na zidelizované západní vnímání Tibetu a tibetského buddhismu a upozorňuje na skutečnost, že knihy, které zde o sporu vycházejí, pracují v rámci tohoto obrazu. Na konkrétních příkladech z těchto knih demonstruje argumentační strategii autorů, kteří využívají zmiňovaného obrazu tak, aby získali čtenáře na svou stranu.

Burešová, Štěpánka: Vytváření kulturní identity Badagů – Vytváření kulturní identity v kontextu vybraného přechodového rituálu se zřetelem k materiální kultuře Během svého prvního pobytu v Indii jsem se vydala do Modrých hor, o nichž jsem z odborné literatury věděla tolik, že se jedná o kraj v mnoha ohledech výjimečný. Mým prvotním záměrem bylo poznat na vlastní oči kmeny Todů, Kótů, Kurumbů a společenství Badagů a zjistit, zda a případně jak v současnosti probíhá jejich tradiční mezikmenový výměnný obchod statků a služeb. Po příchodu do terénu jsem zjistila, že informace o mezikmenovém obchodě, které jsem získala během přípravné fáze výzkumu, již v mnoha ohledech nejsou aktuální. Využila jsem tedy příležitosti pobývat ve vesnici Badagů a zaměřila se na výzkum právě tohoto společenství.

Fujda, Milan: Akulturace hinduismu v českém okultismu – Sekularizace a zrod moderní spirituality V práci se zabývám kulturními podmínkami, které umožnily akulturaci hinduismu v českém okultismu na přelomu 19. a 20. a v první polovině dvacátého století. Pro vysvětlení skutečnosti, že mohlo dojít k akulturaci jino-kulturních prvků v českém (a obecněji euro-atlantickém kulturním prostoru), aniž by došlo k jiné formě kontaktu než jakým je koloniální nadvláda, jsem považoval za klíčové tyto faktory: proměnu náboženství ve spiritualitu působením modernizačních tlaků, proměnu indických náboženství pod vlivem modernizačních tlaků působících skrze koloniální administrativu, jistou tradici zájmu o jiné kultury (konkrétně Indii) danou na jedné straně potřebami koloniální správy, na straně druhé tím, že koloniální vědění konstruovalo indická náboženství tak, že do nich promítlo hodnoty a předporozumění osvícenství. Romantická tradice tuto konstrukci dále formovala v opozici k osvícenství a v indických náboženstvích (resp. textech) našla kromě racionální složky také čistou „primitivní moudrost“ a poezii. Poté, co se orientalistická bádání v Indii i Evropě profesionalizovala, zbyl takto utvořený diskurs esoterismu. Esoterismus utvářel od renesance jakési racionální univerzální náboženství, které odmítlo sekularizaci ve smyslu odbožštění přírody (tj. odkouzlení světa). Okultismus, jako jistá transformace esoterismu, absorboval prvky osvícenství i romantiky, a zkonstruoval „osvícené“ „vědecké“ univerzální náboženství. Rozdíl oproti renesančnímu esoterismu spočíval v tom, že okultistický diskurs nahradil symbolický jazyk renesance založený na představě korespondencí jazykem jako reprezentací, v němž přistoupil na kauzální vědecké vysvětlování fenoménů. Práce vyšla v roce 2010 knižně.

Heřmanová, Jana: Bílý lotos Učení bílého lotosu, hnutí bílého lotosu, tradice bílého lotosu – nejčastěji vyvolají tyto pojmy představu náboženských skupin vycházejících z buddhistické tradice čisté země a připravených ve jménu příchodu budoucího buddhy Maitréji vyvolat povstání. Z obecných děl a encyklopedií se většinou dozvídáme, že učení bílého lotosu (bailianjiao) bylo založeno ve 12. století mnichem Mao Ziyuanem v rámci buddhistické tradice čisté země. Stoupenci této tradice se snažili dodržováním pravidel správného života a opakováním jména buddhy Amitáhby dosáhnout znovuzrození v Amitábhově čisté zemi. K této základní doktríně se pak v průběhu dějin přidávaly další myšlenky a učení, jako třeba taoistická stvořitelská mytologie, lidový taoismus, mileniaristické učení buddhy Maitréji a manicheismus. Stoupenci hnutí vytvářeli širokou, decentralizovanou síť se základnami v místních komunitách. Díky eschatologickému učení bylo možné mobilizovat masy následovníků proti existujícímu státnímu systému. Tato schopnost hnutí bílého lotosu se projevuje v četných povstáních, kdy jako první velké bývá uváděno povstání Rudých turbanů na konci vlády dynastie Yuan. Následující text chce na základě práce s novějšími studiemi poukázat na to, že takovéto chápání bílého lotosu jako linie propojující songské laické buddhistické hnutí, rebelii období pozdní dynastie Yuan a četná povstání doby dynastií Ming a následně Qing je poněkud zjednodušující. Text sleduje bílý lotos v dějinách od buddhistického laického hnutí za dynastie Song k náboženským skupinám za vlády qingské dynastie.

Hlavatá, Lucie: Čamové – jazyk a kulturní implikace Tato práce se zabývá jazykovou a z ní vyplývající kulturní problematikou čamského minoritního etnika, které žije ve středním a jižním Vietnamu. V této oblasti vytvořili Čamové v období 2.–15. století vlastní hinduisovaný stát se svébytnou kulturou. Čamský jazyk považujeme za základní problém při hledání identity a integraci tohoto etnika do současné multietnické společnosti jak ve Vietnamu, tak v širším rámci celé oblasti jihovýchodní Asie. Práce je rozdělena na dvě základní části: první z nich se zabývá charakteristikou čamského jazyka, kdy se naše pozornost zaměřila především na čamské dialekty a typologickou klasifikaci. Druhá část se týká současné pozice čamštiny ve Vietnamu, oficiálního a reálného přístupu k této problematice, bilingvních čamských jmen a čamských literárních tradic.

Kazelleová, Klára Laušová: Mediální konstrukce obrazu tibetského buddhismu v českém tisku V této diplomové práci jsme se zaměřili na způsob, jakým byl ve vybraném výzkumném souboru fotograficky prezentován „diskurz tibetského buddhismu“ v českých médiích v roce 2006. Samotným předmětem analýzy se stala fotografická reprezentace doprovázející články, kterou jsme zkoumali optikou analýzy diskurzů s cílem nalézt procesy, principy a pravidla daných diskurzivní formací. Stať se nesnaží jen kategorizovat výpovědi, ale zobrazit způsob, jakým média postupovala při konstrukci obrazu buddhismu a buddhistů s ohledem na strategie, technologie a rutiny výroby. Práce tak reflektuje editoriální postupy a rutiny při tvorbě obrazu tibetského buddhismu, konstrukční a skryté významy, které jsou do obrazu zakódovány, ideologické a mocenské tendence, jež se objevují při střetu západního a východního diskurzu. Tématem i metodologickým zpracováním práce vyplňuje mezeru v oblasti bádání o mediální konstrukci buddhistického náboženského systému v českém prostředí, a upozorňuje tak na jeho existenci a tím pádem relevanci.

Ludvík, Tomáš: Guru u hnutí Hare Kršna a hnutí Ritvik V této tradici jsou dva základní principy, jmenovitě klíčový princip parampará a kontrolní princip guru-šástra-sádhu. Těmito dvěma principy jsou dány veškeré povinnosti, kvalifikace a omezení gurua. Práce se dále věnuje přenosu nástupnictví po smrti Prabhupády. Zakladatel Hare Kršna hnutí Prabhupáda si byl vědom nezralosti svých žáků, a přesto do nich vkládal svou důvěru. Ze studia Prabhupádových postojů autor vyvozuje, že otázka následovnictví–guruovství byla otevřená pro každého správně následujícího žáka. Hned po odchodu Prabhupády 1977 vzniká první odchýlení – skupinka 11 žáků se označuje za kvalifikované guruy a vytváří tzv. zónální systém. Kritika tohoto systému v letech 1985–1986 vede k reformě guruovství a padá systém zónálních áčárjů. Jako výsledek je přijato několik dalších guruů a jejich počet v dalších letech dále roste. Je zaveden systém volby guruů, který je demokratičtější, ale je rovněž dodnes kritizován. Souběžně s reformním hnutím se objevuje radikálně odlišný způsob řešení situace spojené s poklesem mnoha zasvěcujících učitelů – ritvik doktrína. Ta se snaží ustanovit Prabhupádu jako jediného zasvěcujícího učitele pro ISKCON navždy a odstranit tak všechny žijící zasvěcující duchovních učitelů. Podle stoupenců této doktríny bylo právě takové zasvěcování poslední vůlí Prabhupády. Autor zde popisuje rozdíly mezi tradičním pojetím gurua a heretickou ritvik doktrínou. Jako hlavní příčinu vzniku ritvik doktríny pak považuje velkou nespokojenost se stavem guruů po smrti zakladatele.

Martínková - Satja Sáí Bábá – nauka a působení duchovního vůdce a základy jeho charismatické autority Práce se zabývá osobou Satja Sáí Báby, významného duchovního vůdce, působícího v současné době v Indii. Sáí Bábá si získává nejen v Indii, ale na celém světě čím dál větší popularitu zejména tím, že se prezentuje jako bůh sestoupivší na zem za účelem pozvednutí morálky lidstva. Tezi o svém božství podporuje častým předváděním zázraků (zhmotňování věcí, „zázračné“ léčení atp.). Sáí Bábá je rovněž iniciátorem řady sociálně prospěšných projektů realizovaných v blízkosti jeho působiště v Indii. Na jeho adresu se ovšem ozývají i kritické hlasy, mezi jinými především ze strany některých jeho bývalých oddaných, kteří jej obviňují ze sexuálního zneužívání.

Mičkalová, Klára: Nejstarší buddhismus a výklad etických otázek spojených se smrtí a umíráním Buddhismus byl již ve starověku spojován s lékařským uměním a tento rys buddhismu si vždy uvědomovala laická i odborná veřejnost. V současnosti se buddhismus stal mimo jiné předmětem zájmu odborníků na lékařskou etiku (bioetiku), kteří se domnívají, že z buddhistických tradic je možné načerpat inspiraci a argumentaci k diskuzím o eticky sporných otázkách spojených se smrtí a umíráním. Debata se vede o tom, zda je morálně přípustné, aby nevyléčitelně nemocní pacienti spáchali sebevraždu, pokud jsou toho sami schopni, nebo aby jim někdo ke spáchání sebevraždy pomohl, pokud toho sami schopni nejsou (asistovaná sebevražda), a zda je přípustné, aby pacienti rozhodovali o pokračování péče a medikace, případně aby druzí rozhodovali o takových pacientech, kteří toho vzhledem ke svému stavu nejsou schopni.

Páchová, Radka: Žena v hinduismu Tato práce se zaměřuje na postavení žen v hinduistické společnosti, na vývoj, respektive omezování jejich práv a povinností v průběhu historie a na sociální pozici indických žen v současnosti. Cílem je podat souhrnný přehled o společenském významu a hodnocení ženy v kontextu hinduismu. Práce vychází z toho, jak ženu líčí hinduistické spisy, zejména védy, bráhmany, upanišady, eposy Mahábhárata a Rámájana, Manuův zákoník a purány. Dále se zabývá současnými problematickými jevy, které se pojí s pozicí ženy v indické společnosti. Větší pozornost je věnována fenoménu vdovství a satí, praktice sebeupalování indických vdov, která přežila v Indii do dnešních dnů. Práce se taktéž zmiňuje o využití kultu bohyní indickými nacionalisty a vzniku uctívání bohyně Bhárat Mátá, která je personifikací indického státu.

Pinkas, Michal: Ikonografie gandhárské a mathurské školy Buddhistické umění gandhárské a mathurské školy v období kušánské dynastie (asi polovina 1. století n. l. – polovina 3. století n. l.) navazuje na starší umělecké tradice indických škol i škol tzv. asijského helénismu. V ranějších dobách (asi od 3. století př. n. l.) byl Buddha zobrazován anikonickými symboly, například kolem dharmy (dharmačakra), stopami (buddhapáda), prázdným trůnem (buddhásana) nebo stromem probuzení (bódhivrkša). Toto anikonické umění má svůj původ pravděpodobně v předbuddhistických příznivých symbolech, které byly rituálně efektivnější než antropomorfní zobrazování božstev v té době. V buddhismu byly tyto symboly spojovány s narativní tradicí života Buddhy. Přesto se první antropomorfní zobrazení Buddhy objevují již v 1. století př. n. l., ne-li dříve, a to v obou školách, gandhárské i mathurské, přibližně ve stejnou dobu. Již od počátku mají tato zobrazení pevně danou ikonografickou strukturu. Jako příklad lze uvést zobrazení znaků a charakteristik těla (lakšana), gest rukou (mudrá), pozic těla a nohou (ásana), nebo zobrazení Buddhy mezi dvěma božstvy (později nahrazenými dvěma bódhisattvy). Příčina zobrazování Buddhy v antropomorfní podobě v této době tkví nejspíše v rozvoji hnutí oddanosti (bhakti) a zájmu o jeho pozemský život; vliv mahájány na tato zobrazení je problematický. Větší oblíbenosti však dosáhlo antropomorfní zobrazování Buddhy až v kušánské době, a to i přesto, že vládci této dynastie pravděpodobně sami nepraktikovali buddhismus, ale vlastní kult zbožštělých vládců, spojený s íránskými solárními kulty.

Příhodová, Magdalena M.: Sexualita v hnutí Haré Kršna, Kršna jako osobní Bůh Hnutí Hare Kršna implantovalo védské tradice do západního světa zcela, ve vnímání každého dne i celého vesmíru, a tím se stalo pro své stoupence exkluzivním nositelem jedinečných etických hodnot a vzorců. Mezi tyto hodnoty patří i řády spojené s pohledem na sexualitu, manželství a rozdíl mezi mužem a ženou obecně. S. J. Palmer řadí ve svých výzkumech hnutí Hare Kršna do skupiny nových náboženských hnutí, které nahlížejí pohlaví jako duchovně různorodé, oddělené, s nejednotnými nároky na spásu, nazývá jí „sex polarity group“. Je to koncept, jež dále rozvíjí vlastní život oddaných uvnitř hnutí, kde každý, jak žena, tak muž, kráčí odlišnou cestou k Bohu a neplní stejné funkce v rámci komunity. Oddanost Bohu je možné kultivovat ve všech běžných denních činnostech, od ranního vstávání, přes hygienu až po záležitosti čistě osobní povahy, jako je manželství, výchova dětí, či příprava jídla. Vše oddaný provádí s myslí upnutou ke Kršnovi a vše mu nabízí v oběť, kterou Kršna milostivě přijímá. Očekávání spojená s láskou, se v hnutí díky formě zbožnosti, která se nazývá bhakti-márga, mění na očekávání spojená s láskou Kršnovi. Láska mezi mužem a ženou je odleskem lásky individuální duše ke Kršnovi a jako taková je postavena do pozice nejvyšší možné oběti. Není to oběť ve smyslu sebezapření, ale v rozpoznání, že naše těla nejsou námi a tudíž, že duchovní láska není poznamenána materiálním požitkem a je čistá. Nemůže vést jinam než ke Kršnovi. Kršna je pro „čistého“ oddaného láska.

Štráfeldová, Hana: Zenová meditace a její vztah k tělu Tato práce se zabývá zen buddhistickou meditací, zvanou též „zazen“, a jejím komplexním působením na člověka. Zen vychází z přesvědčení, že tělo a mysl tvoří jeden celek, a tak se i tato práce snaží postihnout vliv zazenu na tělo a mysl zároveň. Pojednává se zde o způsobu sezení při této meditaci, o pozitivních účincích zazenu na zdraví člověka, o problémech, které jej mohou provázet, i o jeho přínosu pro běžný každodenní život. Nechybí ani filozofické zázemí zen buddhismu a jeho historická východiska.

Thoma, Michal: Kulturní změna ve Vysokém Himálaji – Transformace kultury Šerpů a Thakálijů z tradičního do moderního kontextu Tato diplomová práce se zaměřuje na kulturní změnu u Šerpů a Thakálijů, dvou společností žijících ve Vysokém Himálaji. Soustřeďuje se na kritické období přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, kdy došlo k uzavření tibetské hranice pro tradiční dálkový obchod, jenž měl pro obě studované společnosti vitální význam. V první části přináší stručný přehled himálajské historicko-geografické situace a popisuje transhimálajský obchod a podrobněji vysvětluje procesy tvorby etnicity v nepálské části Himálaje, které jsou pro pochopení studovaných společností důležité. V dalších dvou kapitolách věnovaných společnostem Šerpů a Thakálijů se práce věnuje tradičnímu způsobu života studovaných etnik a jejich adaptaci na drsné vysokohorské prostředí, vysvětluje hluboké změny, jimž obě společnosti čelily a poukazuje na adaptivní procesy a mechanismy, které uplatnily, aby v novém kontextu uspěly. V závěru přináší zhodnocení a srovnání adaptačních strategií obou skupin.

Trávníček, Kryštof: Minulost a současnost čhamových buddhistických tanců Předkládaný text magisterské diplomové práce se snaží zmapovat některé aspekty týkající se minulosti i současnosti religiózních tantrických tanců tibetského buddhismu, které jsou známé pod označením čham. Text navazuje na bakalářskou diplomovou práci – Čham: religiózní tantrické tance tibetského buddhismu – kterou jsem obhájil na Ústavu religionistiky FF MU v roce 2005, a snaží se zmíněnou problematiku rozpracovat a rozšířit, či ji obohatit o témata zcela nová.

Vrbová, Jana: Indie Cílem práce je poskytnout základní informace o situaci v Indii, pro pochopení mentality dané země a nastínění jejího možného vývoje. Hlavním cílem je podat základní informace o struktuře země a nastínit její možný vývoj v dalších letech, s podrobnějším zaměřením na prostorové a společenské vymezení a charakterizování Indie, seznámení se s hospodářstvím a jeho základními odvětvími včetně popsání historického vývoje daného regionu. Dalším cílem je rozpracování tématu pro vhodné využití do oblastí Rámcového vzdělávacího programu, způsob výuky této problematiky na základní škole s popisem použitých metod a forem práce.

Zemanová, Ivana: Padmasambhava – legendy a ikonografie Tibetský buddhistický panteon v sobě obsahuje množství osob, které v něm původně nebyly. Tyto osobnosti, bohové, démoni i zbožštění lidé jsou zobrazováni v mnoha podobách a váže se k nim nesčetné množství legend. Jedním z jeho členů je i Padmasambhava – indický tantrický učenec, u kterého není tak zcela jisté, zda skutečně žil, ale jehož legendární životopis je o to bohatší. Je to dáno jeho významem a postavením v celém tibetském náboženství a ikonografii. Tato práce ve třech částech mapuje jeho život, legendy, které se o něm tradují a způsob ikonografického zpracování jeho osoby. Padmasambhavův legendární životopis je velmi podobný životopisu Buddhy Šákjamuniho. Zázračně se zrodil na květu lotosu uprostřed jezera v zemi Orgjän jako emanace buddhy Amitábhy. Ujal se ho král Indrabódhi a nějakou dobu žil jako princ, oženil se, ale později se vydal na duchovní cestu. Cestoval a meditoval a postupně získával další zasvěcení. Přijal pozvání Thisong Decäna do Tibetu, kde pomohl postavit klášter v Samjä a přemohl a začlenil do buddhistického panteonu množství místních původních božstev. Pro budoucí generace ukryl za pomoci Ješe Cchogjal – jedné ze svých partnerek – množství termických textů zahrnující mimo jiné známou Tibetskou knihu mrtvých. Padmasambhavovy skutky jsou zaznamenány v četném množství legend, které jsou rozděleny chronologicky, mezníkem je příchod do Tibetu. Z nepřeberného množství jsou vybrány takové příklady, které dobře ilustrují jeho působení.