R. G. Bhandarkar: Śivaismus

vyšla v listopadu 2013 indologická studie

Ukázky z díla

11. Škola vírašaiva neboli lingájat

Založení této školy se připisuje Basavovi, synu Mádirádži, údajnému bráhmanovi školy árádhja²⁵⁷. Basavův životní příběh je popsán v Basava-puráně²⁵⁸ publikované v Puné (Poona) v roce 1905. Z tohoto příběhu ale rozhodně nevyplývá, že by Basava nějakou školu či náboženskou obec, jež by se dala nazvat církví, včetně její nauky, založil. Spíše se zdá, že se velmi aktivně podílel na šíření školy vírašaiva.

Na začátku Basava-purány čteme, že Nárada šel za Šivou a řekl mu, že všude kolem vidí jenom stoupence Višnua, následovníky obětního náboženství, džinisty a buddhisty, avšak jeho vlastní ctitelé zde žádní nejsou. Zmiňuje se o Višvéšvarárádhjovi, Panditárádhjovi, Ékórámovi, velkém jóginovi a jiných,²⁵⁹ kteří se v minulosti čas od času objevili a kteří jsou zakladateli šivabhakti²⁶⁰. Bohužel ale v současnosti tady nikoho podobného nevidí. Šiva nato svému Nandinovi řekl, aby se inkarnoval na Zem, propagoval jeho náboženství a podporoval věc vírašaivů.

Že by ale Basava byl tvůrcem školy, to z toho neplyne. Měl předchůdce, z nichž tři jsme právě jmenovali. Jeho život doprovázely politické nepokoje. Za doby vlády Vidždžaly či Vidždžany²⁶¹ (1157–1167) odešel z rodné vesnice Bágévádi²⁶² do Kaljány²⁶³. Baladéva, strýc z matčiny strany, byl královským ministrem. Basava byl po smrti strýce povýšen na jeho post a jeho překrásná sestra se vdala za krále. Byl odpovědný za královskou pokladnici a vynaložil značné částky na podporu a pohoštění asketů, členů školy lingájat, zvaných džangamové²⁶⁴. Toho si však časem všiml král Vidždžana, který mu pozvolna přestával být nakloněn, až se ho nakonec pokusil uvěznit. Basava však uprchl a Vidždžana za ním vyslal několik pronásledovatelů. Basava je ale snadno porazil, a tak se za ním vydal sám král i s celým svým vojskem, aby ho potrestal. Basava však shromáždil velký počet svých přívrženců a krále přemohl. Král se s Basavou poté usmířil a vzal ho zpátky do Kaljány, kde ale k žádnému skutečnému smíření dojít nemohlo. Nakonec Basava zařídil, aby byl král zavražděn.²⁶⁵

O Basavovi a jeho vztahu k Vidždžanovi hovoří i džinistická Vidždžalarájačarita²⁶⁶. Toto dílo je psáno z hlediska Basavova nepřítele. Zmiňuje se o Basavově sestře, kterou měl dostat král za milenku. Možná se tak skutečně stalo. Protože lingájatové a džinisté se v popisu událostí v podstatných rysech shodují,²⁶⁷ lze jejich líčení považovat za popis historických fakt.²⁶⁸ V tomto světle se Basava jeví jako vypočítavý politik, který mohl být jen stěží zakladatelem nové nauky nebo organizátorem nové školy. Krom toho v žádném z lingájatských děl, která jsou v současnosti dostupná, nevystupuje Basava v roli učitele víry.²⁶⁹ Basavův přínos spočívá podle všeho v tom, že využil svůj politický vliv k pozvednutí školy vírašaiva, přivedl ji na výsluní a rozšířil její vyznání mezi lid.

Dr. Fleet představil na základě jistých inskripcí jako zakladatele školy lingájat jiného muže. Tímto mužem by měl být Ékánta nebo Ékántada Rámajja. O této osobě hovoří i druhá část Basava-purány. Z inskripce a z této purány plyne, že Rámajja byl nepřítelem džinistů a jeho přáním bylo zničit jejich bohy a svatyně. Vsadil se s nimi, že si usekne hlavu a položí ji k Šivovým nohám, a bude-li mu hlava navrácena a vložena zpátky na ramena, kde byla původně, musí džinisté zničit své idoly a přijmout šivaistickou víru. Poprvé tento čin předvedl u Ablúru, což se dovídáme z inskripce, která se zde na počest této události nachází.

Když Rámajja přinutil džinisty zničit jejich idoly, jeli tito džinisté do Kaljány, aby si stěžovali u krále Vidždžany. Ten předvolal Rámajju a požadoval po něm vysvětlení, proč tak konal. Rámajja králi navrhl, že v jeho přítomnosti svůj čin zopakuje. Když Rámajja tuto sázku podstupoval, byl podle Basava-purány přítomen Basava. Kromě toho, že Rámajja zvítězil nad džinisty, nemáme žádné důkazy, že by byl autorem věrouky vírašaivů.²⁷⁰

V souvislosti se zasvěcovacími obřady (díkšá), jakými jsou například ty, jimiž žák prochází před výběrem gurua, učitele, je nezbytné rozmístit čtyři kovové nádoby plné vody ve směru čtyř světových stran a jednu nádobu dát doprostřed. Nádoba uprostřed patří osobě, která má být požehnána rolí gurua. Předpokládá se, že představuje dávného učitele (áčárja) jménem Višvárádhja²⁷¹. Zbylé čtyři nádoby symbolizují čtyři kněze: Révanasiddhu, Marulasiddhu, Ékórámu a Panditárádhju. Ti byli hlavami svých škol a přináležejících institucí (matha²⁷²).²⁷³ Stejný seznam jmen je uveden i v jiném pojednání.²⁷⁴ Pět nádob je zasvěceno pěti tvářím či formám Šivy, což je Sadjódžáta a další, které jsme již vyjmenovali.²⁷⁵ Předpokládá se, že výše zmínění učitelé neboli áčárjové vznikli z těchto pěti tváří čiforem Šivy, a to ve věku kali²⁷⁶.²⁷⁷ V literatuře se uvádějí i jména dalších áčárjů spadajících do jiných věků. Těmi se na tomto místě nebudeme zabývat.

Přinejmenším o třech z těchto pěti učitelů lze na základě pasáže citované na začátku této kapitoly předpokládat, že byli Basavovými předchůdci. Na základě toho lze usuzovat, že škola vírašaiva neboli lingájat existovala již před Basavou. Řadíme ji mezi mírnější (tedy nikoli mezi extrémní) školy šaiva, jež známe pod názvem šaivadaršana nebo siddhántadaršana, což jsou názvy, které jim dali jejich stoupenci. Jde o pozdější formy šivaismu, o nichž jsme se již zmiňovali.²⁷⁸

Technické termíny, které používá nauka vírašaivů či lingájatů, jako je sthala, anga a linga, a myšlenky těmito výrazy vyjádřené, se zcela liší u jiných škol, jak to vidíme u Mádhavy a dalších autorů. A jelikož jsme se s uvedenými výrazy dosud jinde nesetkali, jedná se o novou školu.²⁷⁹ Je obtížné odhadnout, kdy byla založena. Doba, v níž už je nám existence této školy známa, byla nepochybně dobou, kdy tato škola procházela svou militantní fází a kdy působil Basava. Z toho lze usoudit, že tato škola musela vzniknout přibližně sto let před nástupem své militantní fáze. Nejméně dvě z pěti výše zmíněných jmen učitelů a kněží končí přídomkem árádhja, kdežto podle jiných knih je tomu tak v případě všech pěti jmen.²⁸⁰ Tento přídomek byl názvem určité školy, která byla spřízněná s lingájatem.²⁸¹

Brown nazývá čtyři z pěti áčárjů symbolizovaných pěti kovovými nádobami árádhji, o prostředním z nich se nezmiňuje.²⁸² Na základě toho by všech pět učitelů uctívaných během zasvěcení i během jiných obřadů náleželo ke škole árádhja. Ta byla podle Browna školou vírašaivovského vyznání. Mezi přívrženci árádhji a běžného lingájatu panovalo hodně nevraživosti. Pravděpodobným důvodem této nevraživosti bylo, že árádhjové udržovali jisté bráhmanské rituály, například odříkávání posvátné gájatrí mantry, a skutečnost, že nosili posvátný provaz. Ale původní název árádhja, který znamená zbožňovaný či uctívaný, poukazuje na to, že před vznikem sváru mezi oběma školami byli stoupenci árádhji ve velké úctě.

Uvážíme-li všechny tyto okolnosti, zdá se, že víru vírašaivů utvářeli a posléze proměnili árádhjové, což byli učení a zbožní lidé, a tvrdě nekompromisní a antibráhmanský charakter jí vtiskli až pozdější reformátoři, mezi které patřil i Basava. Tak se utvořily tyto dvě školy vírašaivů. Nyní krátce popíšeme nauky této školy.

Samojediný a svrchovaný brahman je charakterizován existencí (sat), vědomím (čit) a blažeností (ánanda), je esencí Šivy (šivatattva) a nazývá se sthala²⁸³. Některé výklady nám ozřejmují, proč se nazývá sthala. Dva z těchto výkladů jsou založeny na uměle vytvořené etymologii. Mahat²⁸⁴ a jiné principy existují ve svrchovaném brahmanu, esenci Šivy, v němž se také rozpouštějí. Na počátku věků z brahmanu povstává univerzum, které vzniká z prakrti a puruši, a do brahmanu se nakonec i navrací. Proto se tento brahman nazývá sthala.²⁸⁵ (Slabika stha- znamená sthána, pevné místo, a -la znamená laja, rozpuštění.)

Nazývá se tak i proto, že podporuje celý hybný i nehybný svět a drží pohromadě všechny existující síly, veškerou záři, všechny duše. Je místem odpočinku všech bytostí, místem všech světů a všech jejich vzájemných vztahů. Je nejvyšším dosažitelným místem pro ty, kteří hledají nejvyšší štěstí. Nazývá se proto „Jediný“ a vyjadřuje neduální pozici (sthala).

Impulsem vlastní Síly (Šakti) se sthala dělí na

1. 1. lingasthalu²⁸⁶ a
2. 2. angasthalu²⁸⁷.

(1) Lingasthala je Šivou neboli Rudrou a je tím, kdo má být uctíván a zbožňován, zatímco angasthala je individuální duší, uctívačem a zbožným člověkem.

Stejným způsobem se z vlastní vůle dělí na dvě části také Šakti, božská Síla. První částí je kalá a patří Šivovi a druhou, představující oddanost, je bhakti, jež patří individuální duši.²⁸⁸ Šakti má určitou náchylnost k činům a zaplétání se ve světě, na rozdíl od bhakti, která tuto náchylnost postrádá, odvrací se od činů a světa a vede ke konečnému vysvobození. Šakti se vztahuje k předmětu uctívání a proto existuje v linze, Šivovi, zatímco bhakti se vztahuje k uctívači a existuje v anze, individuální duši. Časem se skrze bhakti vytváří sjednocení mezi duší a Šivou. Linga je samotným Šivou, nikoli jeho pouhým externím symbolem.

Lingasthala se dělí na

1. 1.1. bhávalingu²⁸⁹,
2. 1.2. pránalingu²⁹⁰ a
3. 1.3. ištalingu.

(1.1) Bhávalinga je bez částí (kalá), vnímatelná skrze víru. Je čirým bytím či existencí (sat), nepodmíněná prostorem ani časem a je nejvyšší z nejvyšších.

(1.2) Pránalinga se má uchopit pomocí mysli. Obsahuje části, přestože sama je bez částí.

(1.3) Ištalinga sestává z částí, je vnímatelná okem, uděluje veškeré vytoužené (išta) objekty a odstraňuje utrpení. Název ištalinga je možná odvozen od toho, že je pečlivě uctíván (išta²⁹¹).

Pránalinga je vědomí (čit) svrchované duše, ištalinga je blaženost. Bhávalinga je nejvyšším principem, pránalinga představuje jemnou a ištalinga hrubou formu. Tyto tři lingy odpovídají duši, životu a hrubé formě, charakterizuje je aplikace (prajóga), mantry a činy (krijá), a utváří kalu, nádu a bindu.

Každá ze tří ling se dále dělí na dvě části:

• první (1.1) na 1.i mahálingu²⁹² a 1.ii prasádalingu²⁹³,
• druhá (1.2) na 1.iii čaralingu²⁹⁴ a 1.iv šivalingu a
• třetí (1.3) na 1.v gurulingu a 1.vi áčáralingu²⁹⁵.

Těchto šest částí spravovaných šesti druhy sil (šakti) umožňuje vznik následujících šesti forem:²⁹⁶

1. 1.i. Působí-li na esenci Šivy síla vědomí (čit), vzniká mahálinga. Atributy mahálingy jsou: absence zrození a smrti, neposkvrněnost, dokonalost, jednota, subtilnost, stav nejvyššího z nejvyšších, neporušitelnost, nesmírnost, pochopitelnost skrze víru a lásku, idealismus (čaitanjarúpa²⁹⁷).
2. 1.ii. Když je esence Šivy prostoupena svrchovanou silou (parášakti), vzniká princip sádákhja²⁹⁸. Je lehký, věčný, nerozdělitelný, smysly a běžnou myslí nepostřehnutelný, nezničitelný, je zárodkem, který se dále rozvíjí. Tento princip se nazývá prasádalinga.
3. 1.iii. V případě, kdy prvopočáteční síla (ádišakti) spravuje esenci Šivy, vzniká čaralinga. Čaralinga je nekonečná, proniká vnitřním i vnějším světem, je plná světla, je vyšší než pradhána či prakrti, je nejvyšší božskou osobou (puruša) a mysl je o ní schopna kontemplovat pouze v čirém stavu sama v sobě.
4. 1.iv. Proniknutím silou vůle (iččhášakti) vzniká šivalinga, což je omezený princip s vědomím jáství, vlastním věděním a silou (kalá). Šivalinga má jednu tvář, je vyrovnaná a třpytí se na nebesích.
5. 1.v. Po prostoupení silou vědění (džňánašakti) se utváří gurulinga. Je hybnou silou a ovládá všechny nauky, jimž je nejvyšším učitelem. Je plná světla, je nekonečným oceánem radosti a přebývá v lidském srdci.
6. 1.vi. Při ovlivnění silou konání (krijášakti) se jedná o áčáralingu, která podporuje existenci veškerých věcí v podobě činů. Mysl si ji může představit a vede ke vzdání se života.

Původní entita se skrze svou vrozenou sílu rozděluje na Šivu a individuální duši. V případě Šivy se rozlišuje šest jeho forem, které představují rozličné úhly pohledu na něj.

(1.i) Nekonečné Bytí je první formou a je považováno za nezávislé.

(1.ii) V druhé formě si ho představujeme jako stvořitele tvořícího svou nejvyšší silou.

(1.iii) Třetí forma je odlišná od materiálního světa.

(1.iv) Čtvrtá forma je tělesná, tělo se ale neskládá z běžné hmoty, je nebeské kvality jako například tělo Nárájany nebo Kršny u višnuistů.

(1.v) V páté formě řídí Šiva lidstvo.

(1.vi) Šestá se týká myšlenky vedení individuální duše tak, aby svými činy směřovala k vysvobození. V této formě je Šiva vykupitelem.

(2) Bhakti je vlastností individuální duše a spočívá ve snaze přiblížit se Bohu. V tomto pojetí rozlišujeme tři stupně, jimž odpovídá rozdělení individuální duše (angasthala) na tři druhy:

1. 2.1. Nejvyšší z nich se nazývá jógánga²⁹⁹,
2. 2.2. druhým typem duše je bhógánga³⁰⁰ a
3. 2.3. třetím tjágánga³⁰¹.

V případě prvního typu duše dosahuje člověk díky sjednocení se Šivou štěstí. Jde-li o druhý typ, raduje se společně se Šivou. Třetí znamená opuštění světa, který je pro duši pomíjivý a iluzorní. První typ souvisí s platností příčiny a podmínky hlubokého spánku, druhý s jemným tělem a snovým spánkem, třetí s hrubým tělem a bděním.³⁰²

Každý z těchto typů se dále dělí na dva stupně.

(2.1) U prvního, jógángy, jde o

1. 2.1.1. aikju³⁰³ a
2. 2.1.2. šaranu³⁰⁴.

(2.1.1) První stupeň spočívá ve sdílení Šivovy božské radosti poté, co se člověk přesvědčil o neskutečnosti světa. Toto sdílení se nazývá samarasábhakti³⁰⁵ a Šiva se při něm sjednocuje s duší ve zkušenosti blaženosti.

(2.1.2) Druhý stupeň se nazývá šaranabhakti, člověk v sobě samém i ve všem ostatním spatřuje lingu, symbol Boha. Je to radost vyvěrající sama ze sebe.

(2.2) Druhý typ duše má také dva stupně:

1. 2.2.1 pránalingin a
2. 2.2.2 prasádin.

(2.2.1) První spočívá v opuštění běžného života a egoismu a v soustředění celého bytí na lingu čili Šivu.

(2.2.2) Druhý se uskutečňuje, vzdá-li se člověk všech objektů radosti ve prospěch lingy, čímž obdrží vyrovnanost a klid (prasáda).

(2.3) Třetí typ duše se dělí na

1. 2.3.1 máhéšvaru a
2. 2.3.2 bhaktu.

(2.3.1) První stupeň představuje nezlomnou víru v Šivu, adept se podřizuje ucelené disciplíně sestávající z dodržování jógických předpisů a sebeovládání. Hlavním bodem zájmu je v tomto případě Šiva, pravda, morálka, čistota atd. Dále se na tomto stupni adept zavazuje dodržovat přísná pravidla, jejichž jádro spočívá v pevné víře v jednotu lingy a Boha.

(2.3.2) Bhakta – druhý stupeň – je ten, kdo odvrací svou mysl od všech předmětů, jimiž je tato mysl přitahována, ten, kdo je oddaně zbožný a vykonává předepsané rituály a kdo žije svůj život vůči světu indiferentně, neboli snaží se nezasahovat do dění.³⁰⁶

Takový je vývoj duše od pouhé indiference vůči světu, což je první krok na prostředních úrovních v obráceném řádu směřující až k sámarasji, k jednotě blažené zkušenosti Šivy, nejvyššího stavu. Ve zmíněném cíli nejde o dokonalou totožnost svrchované a individuální duše, nejde ani o to zbavit se individuality, což by vyústilo ve vznik čiré duše, která si není vědoma sebe sama, jak to vyjadřuje nauka věhlasného Šankary a jeho nedualistické školy.

Nauka školy vírašaiva tvrdí, že původní esence Šivy, která se skrze vlastní sílu rozdělila na lingu, představující svrchovaný princip (Bůh čili Šiva), a angu, individuální duši, a pod vlivem ostatních sil se stala stvořitelem světa, ukazuje, že podstatou nauky této školy je myšlenka, že počátek a vznik světa je obsažen v samotném Bohu v podobě jeho síly, a že tato síla není neskutečná. Tato nauka proto připomíná nauku Rámánudži, podle níž existuje skutečný zárodek duše a vnějšího rozvíjejícího se světa, což charakterizuje Boha. Naproti tomu u vírašaivů existuje síla pouze v Bohu, a ta je tím, co směřuje ke stvoření. Podle vírašaivů charakterizuje Boha tato síla, podle Rámánudži zmiňovaný zárodek. Škola lingájat je z tohoto důvodu školou podmíněného duchovního monismu (višištádvaita). Duchovní vykoupení hlásané touto školou tedy odpovídá bhakti, lásce k Bohu. Je cestou mravní a duchovní disciplíny, která vede až k dosažení sámarasji se Šivou. Po této stránce se také podobá škole Rámánudži.

Šríkantha Šiváčárja ve svém komentáři (bhášja) k Védánta-sútře je stejného názoru. Sútru 1.4.22 komentuje tak, že slovo átman ve smyslu individuální duše je zde použito k vyjádření svrchované duše podobně, jako je tomu v Brhadáranjaka-upanišadu 4.5.6, kde tato svrchovaná duše je vnitřním kontrolorem individuální duše. V tomto smyslu se o ní mluví jako o identické se vším. V komentáři k sútře 2.2.38 dále tvrdí, že Šiva jakožto vlastník veškerých sil je materiální příčinou světa. V komentáři k sútrám 4.4.3–4 vyjadřuje názor, že vysvobozená duše se podobá duši svrchované, má tedy její atributy. V komentáři k sútře 4.4.2 hovoří o vysvobozené duši, která je sjednocená v blažené zkušenosti (samarasa) se svrchovanou duší. Zdá se, že Šríkanthův názor je shodný s názorem vírašaivů.³⁰⁷ Proto představují tyto tři šivaistické školy – na rozdíl od čtyř starších dualistických škol, pášupatů a ostatních – nauku podmíněného duchovního monismu.

Nejvyšší třída lingájatů sestává z těch, kteří sami sebe označují jako lingi-bráhmanové. Lidi z ostatních kast, kteří nosí lingu, jsou jednoduše jejich stoupenci. Lingi-bráhmanové tvoří dvě hlavní třídy: áčárje a paňčamy. O áčárjích jsme se již zmiňovali v souvislosti s kovovými nádobami. Podle legend bylo áčárjů původně pět a povstali z pěti tváří Šivy (Sadjódžáta atd.). Z těchto pěti áčárjů povstaly všechny dosud existující kněžské třídy. Pět áčárjů mělo pět gótér³⁰⁸: Víru, Nandina, Vršabhu, Bhrngina a Skandu. Tyto gótry původně představovaly božské osoby téměř takového významu, jaký se přisuzoval samotnému Šivovi.

Ze Šivovy tváře zvané Íšána povstal Ganéšvara (vůdce skupiny), jenž měl také pět tváří. Z těchto pěti tváří dále povstalo pět paňčamů: Makhári, Kálári, Purári, Smarári a Védári. Tato jména dostali na základě jistých skutků, které vykonali. Z těchto pěti paňčamů posléze vznikli další, zvaní upapaňčamové³⁰⁹. Každý z paňčamů má za gurua jednoho z pěti áčárjů, s nímž je pak spojován. Gótra gurua je tím pádem i jeho gótrou. Svatba a příbuzenský vztah mezi členy stejné gótry není povolen. Jelikož paňčamové mají vlastní gótru, pravaru a šákhu,³¹⁰ lze z toho usoudit, že lingájatové převzali bráhmanský systém.³¹¹ O paňčamech se mluví jako o opravdových uctívačích Šivy.³¹²

Pravé lingájaty dělíme na čtyři třídy:

• džangamové neboli kněží,
• šílavantové neboli zbožní,
• bandžigové neboli obchodníci a
• paňčamsáliové³¹³.

Život šílavantů a bandžigů se řídí jejich postavením a povoláním. (Zmiňované dílo se detailně nezabývá všemi třídami, proto ani my se nebudeme pouštět do větších podrobností a popíšeme jen dvě třídy.)

Členové první třídy jsou áčárjové, všeobecně nazývaní džangamové. Z nich někteří se nazývají viraktové neboli „ti bez vášně“. Oddávají se kontemplacím a jiným duchovním cvičením, žijí v celibátu, zdržují se v klášteře (matha) a podřizují se asketické kázni, za což je lid velmi ctí. Jeden takový klášter, snad hlavní klášter, se nachází u Čitaldrugu,³¹⁴ v maisúrské oblasti vzdálené přibližně 150 km od Dharvaru. Hlavní mnich tohoto kláštera se těšil velké vážnosti a měl velký vliv na stoupence školy.

Druhá odnož třídy zahrnuje následovníky kněžského zaměstnání. Vykonávají všechny obřady, jsou ženatí a vedou život hospodářů. Nábožensky kontrolují paňčamy a stoupence jejich škol. Tito kněžští džangamové jsou představiteli některé z pěti hlavních organizací, které nacházíme od Himálaje až po maisúrský kraj. Pokud se vyskytne jakákoliv náboženská otázka, řešení se hledá na půdě těchto organizací.

Kromě pravých lingájatů existovala ještě přidružená třída a třída složená z polovičních lingájatů.

Lingájatové nejedí maso a jsou rovněž abstinenty. Ovdovělé ženy se můžou opětovně vdát. Ženy na rozdíl od bráhmanských hinduistek nejsou během menstruace považovány za nečisté a nedotknutelné.

Vírašaivové praktikují zasvěcovací obřad (díkšá), který odpovídá bráhmanské upanajaně³¹⁵. Místo bráhmanské gájatrí-mantry³¹⁶ však používají mantru „óm namah šivája“ a místo jadžňópavíty³¹⁷ nosí lingu, znak Šivy.

Během díkši drží guru v levé ruce lingu, uctívá ho známými šestnácti způsoby a posléze ho ukáže žákovi. Pak ho vloží do žákovy levé ruky a nabádá ho, aby lingu považoval za vlastní duši a za nejvyšší cennost na světě. Hedvábnou látkou pak uváže lingu za opakování mantry, již používají bráhmanové při navlékání jadžňópavíty, žákovi kolem krku. Tento obřad se nazývá lingasvájattadíkšá³¹⁸. Vykonává se i u dívek a i ženy mají nosit lingu, stejným způsobem jako muži. Linga se obvykle ukládá do stříbrné skříňky a nosí se kolem krku. Vírašaivové mají za úkol denně vykonávat obřady podobné těm, které za šerosvitu vykonávají bráhmanové.³¹⁹ Mají při tom opakovat výše uvedenou³²⁰ mantru a také Šiva-gájatrí-mantru³²¹. První dva řádky této Šiva-gájatrí-mantry jsou stejné jako u bráhmanské gájatrí-mantry; poslední řádek zní „tan nah šivah pračódaját“.³²²

Mantra, která se opakuje během svatebního obřadu, kdy ženich uchopí nevěstu za ruku, je stejná jako u bráhmanů. Během obřadu, kdy vystupuje ženich s nevěstou po sedmi schodech, se opakují stejné mantry, které používají rgvédští bráhmanové. Vírašaivové ale na rozdíl od bráhmanů nevykonávají během svatebního obřadu rituál házení pražené rýže do ohně. Jejich hlavním rituálem je rituál ištalinga, což je uctívání lingy, která se nosí na těle. Účast v chrámech a uctívání lingy v těchto chrámech nejsou pro ně v žádném případě nutné. O tyto chrámy, ačkoliv jsou zasvěcené Šivovi, se moc nezajímají.

Mezi lingájaty se traduje legenda, podle které Šiva nejprve stvořil Brahmadévu a pak mu přikázal, aby stvořil svět. Brahmadéva mu odvětil, že neví jak. Nato Šiva stvořil svět sám, aby byl Brahmadévovi vzorem. Tímto stvořením Šivy jsou právě áčárjové a paňčamové spolu s jejich gótrami a šákhami. Skutečný význam této legendy spočívá v tom, že lingájatové si vybudovali systém, který soupeří s bráhmanským systémem. Blízká podobnost obou systémů tento náhled potvrzuje.

Nejde ale o pouhou kopii, lingájatové zavedli totiž několik reforem, které se týkají například postavení žen. Po této stránce se tato nauka liší od jiných škol, višnuistických i šivaistických, ale i buddhistických nebo džinistických, které si nevybudovaly vlastní specifický řád sociálních vztahů a domácích rituálů. Lingájatové sice sestavili kopii bráhmanského systému, šlo však o reformovanou verzi.

Podle všeho se zdá, že lingájatismus vděčí za svůj původ otevřené nespokojenosti určitých šivaistických skupin s bráhmanskou mocí. Tato nespokojenost zřejmě nevznikla ve zbídačených duších obyčejného lidu, ale nejspíše mezi duchovně založenými členy vyšších kast – ne však ortodoxně bráhmanských – pod vedením árádhjů. Někteří členové tohoto vedení nešli dost daleko v požadovaných reformách a odštěpili se.³²³

Lingájatové pocházejí z různých kast a z jejich míšení. Ukazuje se, že dvě hlavní třídy školy lingájat považují sebe sama oprávněně za lingi-bráhmany, tedy bráhmany nosící lingu. Podle věrouky se vznik třídy áčárja neboli džangama odvozuje od pěti světců uctívaných při příležitosti určitého náboženského obřadu, jejichž jména končí přídomkem árádhja, což poukazuje na to, že tito světci byli bráhmany. Můžeme proto zcela bezpečně předpokládat, že měli bráhmanský původ.³²⁴ Co se týče paňčamů, pravděpodobně reprezentovali vaišjavskou kastu bráhmanismu, jejíž členové byli obchodníky a vlastníky půdy. Vzhledem k tomu, že vaišjové patřili do kasty dvojzrozenců, stejně jako paňčamové, počítáme je mezi lingi-bráhmany.