R. G. Bhandarkar: Śivaismus

vyšla v listopadu 2013 indologická studie

Ukázky z díla

12. Šivaismus v zemi Drávidů

V zemi Drávidů nebo Tamilů převládá šivaismus s bohatou a rozsáhlou vlastní literaturou, která čítá jedenáct sbírek. První tři sbírky sestávají z 384 hymnů, jejichž obsahem jsou chvalozpěvy složené velmi ctěným světcem Tiruňánasambandhou³²⁵. Jednotlivé hymny se nazývají padigamy³²⁶ a skládají se z deseti strof, ke kterým se obvykle přidává jedenáctá s autorovým jménem. Další tři sbírky složil Appar, starší současník Sambandhy³²⁷, který z buddhismu nebo z džinismu konvertoval k šivaismu. Sedmá sbírka pochází od oddaného bráhmany jménem Sundara³²⁸, který už patří k mladší generaci. Těchto sedm knih nese název Déváram³²⁹ a bývají srovnávány s bráhmanskými védami. Podle těchto knih se při náboženských oslavách k uctívání božstev zpívají chvalozpěvy jak z véd, tak z Déváramu. Tiruvášagam³³⁰ připomíná upanišady a představuje osmou sbírku. Jejím autorem je Mánikkavášagar³³¹. Devátá sbírka je tvořena chvalozpěvy imitujícími Déváram. Jedním z tvůrců této sbírky je Kandaráditja³³², čólský³³³ panovník, jehož potomkem v páté generaci rodokmenu byl Rádžarádža Čóla, který nastoupil na trůn v roce 984/985. Desátá sbírka obsahuje mystické písně jógina Tirumúlara³³⁴. Jedenáctá sbírka se skládá z různorodých děl, z nichž posledních deset napsal Nambi Ándár Nambi³³⁵. Třetina z těchto deseti sbírek tvoří základy tamilské purány zvané Périja-purána³³⁶. Všech těchto jedenáct sbírek včetně Périja-purány bylo napsáno v tamilštině a tvoří posvátnou literaturu tamilských šivaistů.

Kromě výše zmiňovaných sbírek sem dále patří i díla pocházející od santána-áčárjů³³⁷. Těchto děl je čtrnáct³³⁸ a nazývají se siddhántašástry. Jejich obsah je filozofický. Nejuznávanějším z autorů těchto děl je Tiruňánasambandha. Narodil se jako kněz (bráhmana) a jeho poetické schopnosti se projevily již v raném období života. Jeho melodické chvalozpěvy jsou plny nejčistšího náboženského citu. Lidé je zpočátku zpívali v drávidských melodiích, to se však později pod vlivem severních melodií změnilo a začalo se užívat i názvů pocházejících ze severu. Obraz Sambandhy nalézáme v každém šivaistickém chrámu pro účely uctívání. Tamilští básníci a filozofové mu vzdávají hold, kdykoli zahajují svou práci. Sambandha byl značným nepřítelem buddhistů a džinistů. Každá desátá strofa v jeho padigamech obsahuje tvrdé odmítnutí jejich nauk. Podle jednoho svědectví ho královna vládce Kuni Pándja z Madhury³³⁹ pozvala při jisté příležitosti do Madhury, kde došlo k polemice mezi ním a buddhisty nebo džinisty. Tento náboženský střet nakonec vyústil v konverzi krále k šivaistické víře.³⁴⁰

Před devětadvacátým rokem své vlády král Rádžarádžadéva nechal zhotovit inskripci v Rádžarádžéšvarově chrámu v Thaňdžavuru (Tanjore) – chrám je po něm pojmenován –, podle které král přiznává každodenní rentu básníkům a zpěvákům tiruppadiyamu³⁴¹ nebo padigamů od Tiruňánasambandhy.³⁴² Jiná inskripce sděluje, že Rádžarádžův nástup na trůn byl v letech 984/985 provázen zatměním měsíce.³⁴³ Shoduje se to s obsahem jiné inskripce,³⁴⁴ podle které zvítězil Rádžarádža nad Satjášrajou. Satjášraja byl přímým následovníkem Tailapy, zakladatele pozdější dynastie Čálukjů z Maháráštry, a zemřel roku 1008 n. l. (rok 930 podle letopočtu šaka). Do devětadvacátého roku vlády Rádžarádži Cōḻy, tedy před rokem 1013, se tak Sambandhovy padigamy staly natolik posvátnými, že jejich recitace nebo zpívání se považovalo za náboženský akt srovnatelný svou hodnotou s recitací Šatarudriji, jíž se věnovali stoupenci védské ortodoxie. Sambandhovy chvalozpěvy by zřejmě nemohly takové postavení získat, kdyby nebyly vznikly celých čtyři sta let před začátkem 11. století. Svědčí pro to například i závěr, k němuž dospěl Pillai, totiž že rozmach Sambandhova kultu se odehrával v 7. století.³⁴⁵

Inskripce v chrámech Káňčipuramu nám dokazují, že šivaismus zde vzkvétal v 6. století. Bůh Rádžasinhéšvara obývající chrám, který nechal vybudovat pallavský král Rádžasinha, dostal jméno po tomto králi. Podle dalších inskripcí to vypadá, že Rádžasinha byl současníkem prince Pulakéšina I. z dynastie raných Čálukjů,³⁴⁶ jehož působení můžeme datovat přibližně do roku 550, jelikož jeho syn Kírtivarman I. nastoupil na trůn kolem roku 567.³⁴⁷

Zdá se, že šivaismus, který převládl v zemi Tamilů, je takového druhu, který upřednostňuje chvalozpěvy z Déváramu velebící Šivu, které jsou plné vřelého náboženského citu. V této zemi však musel existovat i určitý filozofický systém (daršana), protože na inskripci v chrámu boha Rádžasinhéšvary v  Káňčipuramu je Atjantakáma³⁴⁸ – jiné jméno krále Rádžasinhy – uveden jakožto znalec šaivasiddhánty. A také proto, že poslední sbírka děl šivaistické literatury popisované výše se jmenuje siddhántašástra a za její autory se považují již zmiňovaní santána-áčárjové. Tyto texty určitě představovaly šivaistické filozofické práce. Zdá se, že nauka, která je v nich vyjádřena, je ve všech směrech stejná nebo podobná již vysvětlované šaivadaršaně. Nejsme ale schopni zjistit, co přesně siddhánta učila, protože nejsou k dispozici žádná relevantní díla.³⁴⁹

V Périja-puráně čteme o 63 bhaktech, oddaných uctívačích Šivy. Ty lze připodobnit k álvárům³⁵⁰ ve višnuismu. Nepřátelé, se kterými se oba tyto tábory uctívačů potýkali, byli džinisté. Myslím, že během 4. a 5. století, kdy došlo k obrození bráhmanismu na severu, šivaisté a višnuisté pronikli až do nejodlehlejších částí jižní Indie. Předtím, než sem obě tyto teistické víry pronikly, působil zde již delší dobu buddhismus i džinismus. Spolupůsobení všech výše zmiňovaných škol nevyhnutelně vedlo ke sporům a soutěžení. Zda se šivaismus rozšířil do země Tamilů před obrozením, nejsme schopni určit.