5. Původ a šíření šivaistických škol a kategorie vyznavačů Šivy
O jedné šivaistické škole se zmiňuje již Pataňdžali. Její členové byli známi jako šivabhágavatové, vyznavači Šivy, Bhagavata. Šiva je, jak jsme si ukázali, v Atharvaširas-upanišadu označen jako Bhagavat. Šivabhágavata nosil v ruce železný oštěp jako symbol jím uctívaného božstva (Pánini 5.2.76).
Mahábhárata, část Nárájaníja, zmiňuje jako jednu z pěti škol náboženských nauk (Šántiparvan 349.64) školu pášupata.119 Základní principy pášupatovské školy vyjevil Šiva-Šríkantha, manžel Umy, pán duchů a syn Brahmadévy (verš 67). Jestli pouhá tato skutečnost znamená, že zakladatelem školy pášupata byla lidská bytost, která pouze později byla uznána za inkarnaci Šivy, nebo zda jde o pouhé obecné prohlášení typu Brhadáranjaka-upanišadu 2.4.10, kde čteme, že Rg-véda, Jadžur-véda atd. jsou dechem velké bytosti – což historicky neznamená nic více, než že se tento náboženský systém postupně rozvíjel, aniž by kladl důraz na zvěčnění lidí, kteří ho šířili –, je otázkou, na níž není snadné jednoznačně odpovědět. Purány a inskripce120 nicméně svědčí pro první možnost.
Ve Váju- (kapitola 23) a Linga-puráně (kapitola 24) se vypráví, že kdysi dávno předpověděl MahéšvaraBrahmadévovi, že až nastane během dvacátého osmého cyklu jug121 doba KršnyDvaipájany122, kdy se Vásudéva, nejvelkolepější z Jaduů, zrodí z Vasudévy,123 inkarnuje se on sám jako brahmačárin124 pod jménem Lakulin, a to tak, že vstoupí do mrtvoly pohozené na hřbitově. Místo, kde se to stane, se bude jmenovat Kájávatára neboli Kájávaróhana125. Lakulin bude mít čtyři žáky: Kušiku, Gargu, Mitru a Kaurušju.126 Tito pášupatové si budou mazat těla popelem, najdou útočiště v józeMahéšvary a po smrti vstoupí do Rudrova světa.
Inskripce vyrytá v náthovském chrámu v Rádžasthánu nedaleko Éklingdží (Ekalingji), 22,5 km západně od Udaipuru, říká, že Šiva se inkarnoval jako muž s holí (lakula) v ruce v krajině Bhrgukaččha127, kde se Bhrgu kdysi věnoval askezi. Inskripce zmiňuje světce Kušiku a další, kteří se zabývali pášupatovskoujógou a kteří se rituálně mazali popelem, oblékali se do kůže a vlasy si zaplétali do dlouhých copů. Na další inskripci zvané cintra prašasti128 se dále uvádí, že Šiva se inkarnoval do podoby Bhattáraka129ŠríLakulíši. Když Lakulíša přebýval u Káróhany130, v krajině Láta,131 objevili se tam v tělesné formě Kušika, Gárgja, Kauruša a Maitreya132, jeho čtyři žáci, aby mohli důsledně naplňovat pášupatovský slib a stali se zakladateli čtyř škol. První inskripce je datována rokem 971 n. l. (rok 1028 podle letopočtu vikrama133), druhá pochází z období 1274–1296 n. l. Podle jiné inskripce datované rokem 943 n. l., která byla nalezena u Hémávatí v Síratáluce, v Karnátace,134 se Lakulíša narodil znovu jako Muninátha135Čilluka, aby jeho prostřednictvím uchoval památku na svoje jméno a nauku.136
Mádhava137 nazývá ve své Sarvadaršana-sangrazepášupatovský systém nakulíša-pášupata a cituje několik slov z textu, jenž je připisován Lakulíšovi. Lze z toho vyvodit, že existovala jistá osoba jménem Lakulin (držitel lakuty, lagudy nebo lakuly, tedy hole), která vytvořila pášupatovský systém. Z tohoto systému vznikly čtyři školy, jejichž údajní zakladatelé, ať již skuteční či legendární, byli považováni za Lakulíšovy čili Lakulinovy žáky. Lakulin je totéž co Nakulin. Na základě skutečnosti, že tento systém se podle purán rozmáhal souběžně s Vásudéva-Kršnou, lze usuzovat, že dle tradice měl tento řád zaujmout stejné místo v kultu Rudra-Šivy jako páňčarátra138 v kultu Vásudéva-Kršny. Za dobu rozmachu pášupatovské školy, o němž se zmiňuje Nárájaníja, proto můžeme označit období jednoho století po vzniku páňčarátry, tedy 2. stol. př. n. l.139
Než postoupíme dále, popíšeme, do jaké míry se učení rozšířilo. Na konci komentáře k Vaišéšika-sútře140 vzdává Prašastapáda,141 jeho autor, hold Kanádovi, autorovi této sútry. Uvádí, že Kanáda vytvořil vaišéšikašástru142 poté, co si silou své jógy (tedy meditací a soustředěním) a svými činy (áčára) naklonil Mahéšvaru. Tyto dvě cesty, cesta jógy a cesta činů, jsou, jak později uvidíme, pro oba systémy, pášupatů i šaivů143, společné. Právě proto se můžeme domnívat, že Kanáda by mohl být přívržencem pášupatovské nebo šaivovské školy. Bháradvádža144, autor Uddjóty, komentáře VátsjájanovyNjája-bhášji, nazývá na konci svého díla sám sebe Pášupatáčárjou, což je titul učitele pášupatovské školy.
Vima Kadphises, mocný princ z kušánského rodu, jenž vládl nad velkou částí severní a severozápadní Indie přibližně v polovině 3. stol. n. l.,145 se nechával na rubu svých mincí vypodobňovat jako vyznavač Mahéšvary nebo jako člen školy máhéšvara.146 Na líci těchto mincí pak vidíme býka Nandina a Šivu s trojzubcem v ruce. Varáhamihira147 v druhé polovině 6. století zavádí pravidlo, že kněz, který se stará o instalaci podobizny Šambhua, musí být bráhmana s tělem pomazaným popelem. Zřejmě má na mysli členy školy šaiva, jelikož v případě jiných bohů by jména odpovídala jménům používaným školami založenými ve jménech těchto bohů.
Džinistický (džaina) autor Haribhadra hovoří ve své Šaddaršana-samuččaji o školách Gótamy a Kanády hlásící se k šivaistické víře.148 Komentátor Haribhadry, Gunaratna,149 působící v druhé polovině 14. století,150 považuje školu vaišéšika za pášupatovskou a školu njája za šaivovskou.151 Druhá z domněnek je – vzhledem k tomu, že jsme si ukázali, že Bháradvádža ze školy njája je považován výslovně za určitého Pášupatáčárju – zřejmě chybná.
Čínský cestovatel Hiuen Tsiang152 z poloviny 7. století se ve své knize zmiňuje o pášupatech dvanáctkrát. Píše, že během svých cest viděl jak několik chrámů Mahéšvary, v nichž pášupatové vykonávali náboženské úkony, tak i jeden či dva, kde žili. V okolí Váránasí našel asi deset tisíc oddaných, kteří vyznávali Mahéšvaru. Těla si mazali popelem, chodili nazí a vlasy měli uvázané do uzlů. Tito i další oddaní, kteří žili v oněch chrámech, byli zřejmě obdobou bairágů153 – asketů vzdávajících se světa, které známe ze současnosti. Jiní oddaní, které Hiuen Tsiang zmiňuje, byli zřejmě přívrženci pášupatovské víry žijící životy hospodářů.
Na měděné desce154Nágavardhany, synovce krále Pulakéšina II. z Maháráštry (na trůn nastoupil v roce 610 a v roce 639 byl stále naživu), je vyryta událost darování, které se odehrálo poblíž vesnice Igatpurí v okrese Nášik coby příspěvek mahávratinům přebývajícím u zdejšího chrámu jako podpora uctívání boha Kápáléšvary nosícího girlandu z lebek.
Výraz mahávratin znamená následovník velkého slibu – označoval kápáliky nebo kálamukhy.155 Máme tak důkaz existence kápáliků v Maháráštře v polovině 7. století.156 V inskripci o karhádském157 daru Kršny III. z ráštrakútské dynastie se král zmiňuje o tom, že v roce 958 n. l. (rok 880 letopočtu šaka158) daroval Gaganašivovi, velkému asketovi zběhlému ve šaivasiddhántě, jenž byl žákem Íšánašivy, jednu vesnici. Gaganašiva byl učitelem (áčárja) a hlavou náboženské skupiny poblíž Valkaléšvary v Karahátě.159 Zdá se, že tito svatí muži a jejich náboženská obec nenáleží k pášupatům, nýbrž k šaivům. V následující části podáme důkaz o existenci škol kálamukha a šaiva v Karnátace160 v druhé polovině 12. století.
Na tomto místě musíme poukázat na jednu zvláštnost. Bána161 v Kádambarí vypráví, jak červeně oblečení pášupatové spolu s dalšími lidmi čekají u dveří domu Tárápídova ministra, Šukanásy, na přijetí. Na jiném místě líčí, jak jde Vilásavatí, Tárápídova královna, čtrnáctého dne temné poloviny měsíce uctívat Mahákálu do jeho chrámu.
Podobně píše Bhavabhúti162 v Málatímádhavě (3. dějství) o Málatí, která jde se svou matkou do chrámu Šankary – rovněž čtrnáctého dne temné poloviny měsíce. Tento čtrnáctý den totiž byl, a dosud je, zasvěcen Šivovi. Je to den provádění mimořádných náboženských úkonů. Jen stěží se můžeme domnívat, že by Vilásavatí, Málatí i její matka byly členkami školy, jejíž červeně odění přívrženci čekají u Šukanásových dveří. Spíše se zdá, že ačkoli byly Vilásavatí, Málatí i její matka vyznavačkami Šivy, členkami zmiňované školy nebyly.
Z Rudra-Šivy raných dob se postupem času stal obecně uctívaný bůh, jímž pro Indy zůstává dodnes. Postupně vznikající školy stavěly na vlastních metodách vedoucích k vykoupení, náboženské a filozofické nauky se rozvíjely nebo možná i upadaly. Běžní lidé se však k tomuto bohu obraceli nezávisle na těchto školách. Mezi přívržence těchto škol patřila určitě jak třída kněží nebo asketů, tak i třída laických stoupenců z řad hospodářů – zdá se, že Hiuen Tsiang míní, alespoň v některých případech, touto poslední třídou své pášupaty –, ale i určitá třída náboženstvím žijících šivaistů, kteří laickými stoupenci nebyli. Tyto školy, jak jsme poznamenali výše, existovaly již v Karahátě. Rozlišovaly se tedy tři skupiny vyznavačů Šivy: (1) kněží nebo asketi, (2) jejich laičtí přívrženci a (3) běžní lidé bez příslušnosti k jakékoli škole.
Básníci Kálidása, Subandhu, Bána, ŠríHarša, BhattaNárájana, Bhavabhúti a jiní se klaní na začátku svých děl Šivovi. Byli zřejmě laickými stoupenci některé z již zmíněných škol; se vší pravděpodobností ale náleželi do skupiny obyčejných lidí bez příslušnosti. Subandhu, Bána a BhattaNárájana vzývají současně také Hariho, podobu Višnua, což ukazuje, že tito stoupenci nebyli výlučnými přívrženci jednoho ze zmíněných dvou bohů. Mnohé Šivovy chrámy vybudované v raném čálukjském a ráštrakútském období i Kailása a další jeskynní chrámy u Ellory (vyhloubené Ráštrakúty) jsou prosté jakýchkoli známek, že by byly určeny pro některou ze šivaistických škol.163 Lze proto usuzovat, že šíření obecného uctívání Šivy mělo v Maháráštře mezi 7. až 10. stoletím nesektářský charakter.