SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Śivaismus

R. G. Bhandarkar: Śivaismus

vyšla v listopadu 2013 indologická studie


Ukázky z díla

5. Původ a šíření šivaistických škol a kategorie vyznavačů Šivy





O jedné šivaistické škole se zmiňuje již Pataňdžali. Její členové byli známi jako šivabhágavatové, vyznavači Šivy, Bhagavata. Šiva je, jak jsme si ukázali, v Atharvaširas-upanišadu označen jako Bhagavat. Šivabhágavata nosil v ruce železný oštěp jako symbol jím uctívaného božstva (Pánini 5.2.76).

Mahábhárata, část Nárájaníja, zmiňuje jako jednu z pěti škol náboženských nauk (Šántiparvan 349.64) školu pášupata.119 Základní principy pášupatovské školy vyjevil Šiva-Šríkantha, manžel Umy, pán duchů a syn Brahmadévy (verš 67). Jestli pouhá tato skutečnost znamená, že zakladatelem školy pášupata byla lidská bytost, která pouze později byla uznána za inkarnaci Šivy, nebo zda jde o pouhé obecné prohlášení typu Brhadáranjaka-upanišadu 2.4.10, kde čteme, že Rg-véda, Jadžur-véda atd. jsou dechem velké bytosti – což historicky neznamená nic více, než že se tento náboženský systém postupně rozvíjel, aniž by kladl důraz na zvěčnění lidí, kteří ho šířili –, je otázkou, na níž není snadné jednoznačně odpovědět. Purány a inskripce120 nicméně svědčí pro první možnost.

Lakulíša se ztopořeným penisem a holí obklopený svými čtyřmi žáky a dvěma nebeskými bytostmi. Chrámový komplex Džágéšvara (Jageshwar), 9.–10. století, Uttarákhand. Foto Mirko Tikalsky, 2013.

Ve Váju- (kapitola 23) a Linga-puráně (kapitola 24) se vypráví, že kdysi dávno předpověděl Mahéšvara Brahmadévovi, že až nastane během dvacátého osmého cyklu jug121 doba Kršny Dvaipájany122, kdy se Vásudéva, nejvelkolepější z Jaduů, zrodí z Vasudévy,123 inkarnuje se on sám jako brahmačárin124 pod jménem Lakulin, a to tak, že vstoupí do mrtvoly pohozené na hřbitově. Místo, kde se to stane, se bude jmenovat Kájávatára neboli Kájávaróhana125. Lakulin bude mít čtyři žáky: Kušiku, Gargu, Mitru a Kaurušju.126 Tito pášupatové si budou mazat těla popelem, najdou útočiště v józe Mahéšvary a po smrti vstoupí do Rudrova světa.

Inskripce vyrytá v náthovském chrámu v Rádžasthánu nedaleko Éklingdží (Ekalingji), 22,5 km západně od Udaipuru, říká, že Šiva se inkarnoval jako muž s holí (lakula) v ruce v krajině Bhrgukaččha127, kde se Bhrgu kdysi věnoval askezi. Inskripce zmiňuje světce Kušiku a další, kteří se zabývali pášupatovskou jógou a kteří se rituálně mazali popelem, oblékali se do kůže a vlasy si zaplétali do dlouhých copů. Na další inskripci zvané cintra prašasti128 se dále uvádí, že Šiva se inkarnoval do podoby Bhattáraka129 Šrí Lakulíši. Když Lakulíša přebýval u Káróhany130, v krajině Láta,131 objevili se tam v tělesné formě Kušika, Gárgja, Kauruša a Maitreya132, jeho čtyři žáci, aby mohli důsledně naplňovat pášupatovský slib a stali se zakladateli čtyř škol. První inskripce je datována rokem 971 n. l. (rok 1028 podle letopočtu vikrama133), druhá pochází z období 1274–1296 n. l. Podle jiné inskripce datované rokem 943 n. l., která byla nalezena u HémávatíSíra táluce, v Karnátace,134 se Lakulíša narodil znovu jako Muninátha135 Čilluka, aby jeho prostřednictvím uchoval památku na svoje jméno a nauku.136

Mádhava137 nazývá ve své Sarvadaršana-sangraze pášupatovský systém nakulíša-pášupata a cituje několik slov z textu, jenž je připisován Lakulíšovi. Lze z toho vyvodit, že existovala jistá osoba jménem Lakulin (držitel lakuty, lagudy nebo lakuly, tedy hole), která vytvořila pášupatovský systém. Z tohoto systému vznikly čtyři školy, jejichž údajní zakladatelé, ať již skuteční či legendární, byli považováni za Lakulíšovy čili Lakulinovy žáky. Lakulin je totéž co Nakulin. Na základě skutečnosti, že tento systém se podle purán rozmáhal souběžně s Vásudéva-Kršnou, lze usuzovat, že dle tradice měl tento řád zaujmout stejné místo v kultu Rudra-Šivy jako páňčarátra138 v kultu Vásudéva-Kršny. Za dobu rozmachu pášupatovské školy, o němž se zmiňuje Nárájaníja, proto můžeme označit období jednoho století po vzniku páňčarátry, tedy 2. stol. př. n. l.139

Než postoupíme dále, popíšeme, do jaké míry se učení rozšířilo. Na konci komentáře k Vaišéšika-sútře140 vzdává Prašastapáda,141 jeho autor, hold Kanádovi, autorovi této sútry. Uvádí, že Kanáda vytvořil vaišéšikašástru142 poté, co si silou své jógy (tedy meditací a soustředěním) a svými činy (áčára) naklonil Mahéšvaru. Tyto dvě cesty, cesta jógy a cesta činů, jsou, jak později uvidíme, pro oba systémy, pášupatůšaivů143, společné. Právě proto se můžeme domnívat, že Kanáda by mohl být přívržencem pášupatovské nebo šaivovské školy. Bháradvádža144, autor Uddjóty, komentáře Vátsjájanovy Njája-bhášji, nazývá na konci svého díla sám sebe Pášupatáčárjou, což je titul učitele pášupatovské školy.

Vima Kadphises, mocný princ z kušánského rodu, jenž vládl nad velkou částí severní a severozápadní Indie přibližně v polovině 3. stol. n. l.,145 se nechával na rubu svých mincí vypodobňovat jako vyznavač Mahéšvary nebo jako člen školy máhéšvara.146 Na líci těchto mincí pak vidíme býka Nandina a Šivu s trojzubcem v ruce. Varáhamihira147 v druhé polovině 6. století zavádí pravidlo, že kněz, který se stará o instalaci podobizny Šambhua, musí být bráhmana s tělem pomazaným popelem. Zřejmě má na mysli členy školy šaiva, jelikož v případě jiných bohů by jména odpovídala jménům používaným školami založenými ve jménech těchto bohů.

Džinistický (džaina) autor Haribhadra hovoří ve své Šaddaršana-samuččaji o školách GótamyKanády hlásící se k šivaistické víře.148 Komentátor Haribhadry, Gunaratna,149 působící v druhé polovině 14. století,150 považuje školu vaišéšika za pášupatovskou a školu njája za šaivovskou.151 Druhá z domněnek je – vzhledem k tomu, že jsme si ukázali, že Bháradvádža ze školy njája je považován výslovně za určitého Pášupatáčárju – zřejmě chybná.

Čínský cestovatel Hiuen Tsiang152 z poloviny 7. století se ve své knize zmiňuje o pášupatech dvanáctkrát. Píše, že během svých cest viděl jak několik chrámů Mahéšvary, v nichž pášupatové vykonávali náboženské úkony, tak i jeden či dva, kde žili. V okolí Váránasí našel asi deset tisíc oddaných, kteří vyznávali Mahéšvaru. Těla si mazali popelem, chodili nazí a vlasy měli uvázané do uzlů. Tito i další oddaní, kteří žili v oněch chrámech, byli zřejmě obdobou bairágů153 – asketů vzdávajících se světa, které známe ze současnosti. Jiní oddaní, které Hiuen Tsiang zmiňuje, byli zřejmě přívrženci pášupatovské víry žijící životy hospodářů.

Na měděné desce154 Nágavardhany, synovce krále Pulakéšina II. z Maháráštry (na trůn nastoupil v roce 610 a v roce 639 byl stále naživu), je vyryta událost darování, které se odehrálo poblíž vesnice Igatpurí v okrese Nášik coby příspěvek mahávratinům přebývajícím u zdejšího chrámu jako podpora uctívání boha Kápáléšvary nosícího girlandu z lebek.

Výraz mahávratin znamená následovník velkého slibu – označoval kápáliky nebo kálamukhy.155 Máme tak důkaz existence kápálikůMaháráštře v polovině 7. století.156 V inskripci o karhádském157 daru Kršny III. z ráštrakútské dynastie se král zmiňuje o tom, že v roce 958 n. l. (rok 880 letopočtu šaka158) daroval Gaganašivovi, velkému asketovi zběhlému ve šaivasiddhántě, jenž byl žákem Íšánašivy, jednu vesnici. Gaganašiva byl učitelem (áčárja) a hlavou náboženské skupiny poblíž ValkaléšvaryKarahátě.159 Zdá se, že tito svatí muži a jejich náboženská obec nenáleží k pášupatům, nýbrž k šaivům. V následující části podáme důkaz o existenci škol kálamukhašaivaKarnátace160 v druhé polovině 12. století.

Na tomto místě musíme poukázat na jednu zvláštnost. Bána161Kádambarí vypráví, jak červeně oblečení pášupatové spolu s dalšími lidmi čekají u dveří domu Tárápídova ministra, Šukanásy, na přijetí. Na jiném místě líčí, jak jde Vilásavatí, Tárápídova královna, čtrnáctého dne temné poloviny měsíce uctívat Mahákálu do jeho chrámu.

Podobně píše Bhavabhúti162Málatímádhavě (3. dějství) o Málatí, která jde se svou matkou do chrámu Šankary – rovněž čtrnáctého dne temné poloviny měsíce. Tento čtrnáctý den totiž byl, a dosud je, zasvěcen Šivovi. Je to den provádění mimořádných náboženských úkonů. Jen stěží se můžeme domnívat, že by Vilásavatí, Málatí i její matka byly členkami školy, jejíž červeně odění přívrženci čekají u Šukanásových dveří. Spíše se zdá, že ačkoli byly Vilásavatí, Málatí i její matka vyznavačkami Šivy, členkami zmiňované školy nebyly.

Tančící Šiva Natarádža. Velkoplošná (3,5 m × 2,5 m) nástěnná malba původně ze 16. století u vstupu do Mahádévova chrámu, Éttumanúr, Kérala. Mahádéva, „velký bůh“, je jméno Šivy. Foto Rasa Ravi, 2007.

Rudra-Šivy raných dob se postupem času stal obecně uctívaný bůh, jímž pro Indy zůstává dodnes. Postupně vznikající školy stavěly na vlastních metodách vedoucích k vykoupení, náboženské a filozofické nauky se rozvíjely nebo možná i upadaly. Běžní lidé se však k tomuto bohu obraceli nezávisle na těchto školách. Mezi přívržence těchto škol patřila určitě jak třída kněží nebo asketů, tak i třída laických stoupenců z řad hospodářů – zdá se, že Hiuen Tsiang míní, alespoň v některých případech, touto poslední třídou své pášupaty –, ale i určitá třída náboženstvím žijících šivaistů, kteří laickými stoupenci nebyli. Tyto školy, jak jsme poznamenali výše, existovaly již v Karahátě. Rozlišovaly se tedy tři skupiny vyznavačů Šivy: (1) kněží nebo asketi, (2) jejich laičtí přívrženci a (3) běžní lidé bez příslušnosti k jakékoli škole.

Básníci Kálidása, Subandhu, Bána, Šrí Harša, Bhatta Nárájana, Bhavabhúti a jiní se klaní na začátku svých děl Šivovi. Byli zřejmě laickými stoupenci některé z již zmíněných škol; se vší pravděpodobností ale náleželi do skupiny obyčejných lidí bez příslušnosti. Subandhu, BánaBhatta Nárájana vzývají současně také Hariho, podobu Višnua, což ukazuje, že tito stoupenci nebyli výlučnými přívrženci jednoho ze zmíněných dvou bohů. Mnohé Šivovy chrámy vybudované v raném čálukjskémráštrakútském období i Kailása a další jeskynní chrámy u Ellory (vyhloubené Ráštrakúty) jsou prosté jakýchkoli známek, že by byly určeny pro některou ze šivaistických škol.163 Lze proto usuzovat, že šíření obecného uctívání Šivy mělo v Maháráštře mezi 7. až 10. stoletím nesektářský charakter.



119. Pozn. ed.: Ty v té době představovaly nejproslulejší školy. Pět zmíněných škol: véda, sánkhja, jóga, páňčarátrapášupata. Šántiparvan je 12. knihou Mahábháraty. Kritická sanskrtská edice Mahábháraty, postupně zpracovávaná od roku 1919 a vydávaná v Puné (Poona) v Bhandarkar Oriental Research Institute, byla dokončena až v roce 1966. Sám Bhandarkar v této knize proto vycházel z jiné starší edice Mahábháraty, která se mj. liší i odlišným číslováním veršů. Zmiňované pasáži 12.349.64 této starší edice odpovídá v punské kritické edici číslování 12.337.59. Punská edice Mahábháraty je k dispozici na serveru TITUS. Ve starším, ale stále kvalitním Ganguliho anglickém překladu (z nekritické edice, původně vydáno pod hlavičkou Chandry Roye bez uvedení Ganguliho jména) se pro změnu jedná o 350. kapitolu; překlad zmiňované pasáže je k nahlédnutí na www.sacred-texts.com, s. 197 a dále. Zcela nový akademický překlad části Šántiparvanu, který však bohužel není pořízený z kritické edice, je nyní dostupný v Clay Sanskrit Library. V punské edici Šántiparvanu se část Mahábháraty nazvaná Nárájaníja nachází v kapitolách 321–339.

120. Pozn. ed.: Inskripce, respektive epigrafy, jsou speciální písemné památky zachované v podobě vrypů, zpravidla do kamenných desek neboli stél, ale také do měděných desek, umístěných v příslušné části chrámu či na jiném významném místě. Bývají to texty různých délek, někdy značně rozsáhlé, ale může se též jednat pouze o jednu či dvě řádky. V případě zaznamenané významné události to bývá umělecky hodnotné dílo, k jehož vytvoření bylo mnohdy použito leštěné stély. Námětem těchto inskripcí bývají často politicko-náboženské akty, při nichž daruje místní vládce samosprávě chrámu určité hmotné statky. Dotyčný náboženský vůdce je vychválen až do nebes, ale inskripce samozřejmě neopomíjí uvést i co byl ten, kdo to vše daroval, zač. Jednoduché inskripce někdy nacházíme také na podstavci bronzových soch. Inskripcemi, které bývají v mnoha různých nářečích a písmech, se zabývají specialisté ve specializovaných publikacích.

121. Pozn. ed.: Jugy představují velmi dlouhá mytologická období. V současnosti žijeme v kali-juze neboli ve věku temna – podle Indů začal rokem 3102 př. n. l. Před kali-jugou vládla dvápara-juga. Lze to vnímat i jako dobu před nástupem doby historické. Poslední, 28., dvápara-juga má svého Vjásu jménem Kršna Dvaipájana.

122. Pozn. ed.: Kršna Dvaipájana není narážkou na boha Kršnu, ale na mytického autora Vjásu, jemuž tradice připisuje autorství véd, purán, Mahábháraty i dalších děl. Jméno Kršna Dvaipájana odkazuje na jeho zjev a místo zrození: byl tmavé či černé (kršna) pleti a narodil se na malém ostrůvku (dvípa) na Ganze.

123. Pozn. ed.: Jaduové (Jádavové) představují jeden z nejdůležitějších starobylých indických rodů. Vasudéva je otcem boha Kršny, který se proto často jmenuje Vásudéva, tedy potomek Vasudévy. Umístění Lakulíši do uvedené doby Kršny Dvaipájany je samozřejmě nutno brát symbolicky.

124. Pozn. ed.: Adept v celibátu nebo student posvátných véd, často chápáno jako osoba bráhmanského rodu.

125. Pozn. ed.: Respektive Kárván, asi 30 km severně od Vadódary (Baroda) [Bühler, Lorenzen].

126. Pozn. ed.: Bakker vedle krátkého přehledu šivaistické kosmologie přináší studii a překlad inskripce z roku 650, na níž figuruje i jakýsi Lakulíšou zasvěcený žák Mugalisa (Mudgalíša, Musalíša, Musula). Viz také dodatek Atimárga a mantramárga.

127. Pozn. ed.: Pobřeží (kaččha) řeky Narmady, kde se Bhrgu, jeden ze sedmi proslulých mytologických svatých (rši), usadil na krunýři želvy (také slovo kaččha). Dnes město Bharuch (čti Bharuč) se nachází ve státě Gudžarát.

128. Pozn. ed.: Cintra prašasti je chvalozpěv (prašasti) na desce, která byla původně uložena v chrámu v Sómnáthu, ale kterou Portugalci odnesli do svého města Cintra (Sintra). Pojmenování pak již zůstalo. [Dle Bühlera.]

129. Pozn. ed.: Ze slova bhattára, respektive bhatta („úctyhodný pán“) – titul odkazující na učenost a bráhmanský původ.

130. Pozn. ed.: Totéž co výše zmíněná Kájávatára nebo Kájávaróhana.

131. Pozn. ed.: Krajina Bhrgukaččha, viz výše [Lorenzen].

132. Pozn. ed.: Jména Gárgja, KaurušaMaitréja jsou varianty jmen Garga, Kaurušja a Mitra.

133. Pozn. ed.: V Indii se na rozdíl od naší země používalo – a stále používá – několik odlišných kalendářů. Vikrama byla založena panovníkem Vikramáditjou; začíná rokem 57–56 př. n. l. Jde o lunární kalendář, konverze je proto složitější.

134. Pozn. ed.: Hémávatí je název maisúrské řeky. Síra táluka je administrativní oblast (táluka) města Síry, Síra je 150 km vzdušnou čarou na sever od Maisúru (Mysore), stát Karnátaka. Karnátaka je moderní pojmenování pro někdejší Maisúrský královský stát. Bhandarkar v originálu uvádí „v Mysore“ (ve smyslu státu). Upraveno na „v Karnátace“.

135. Pozn. ed.: Titul: svatý, poustevník, pán svých smyslů.

136. JBBRAS, 22. díl, s. 151–153. (Pozn. ed.: Journal of the Bombay Branch of the Royal Asiatic Society. Jedná se o článek autorova syna D. R. Bhandarkara: An Êkliṅgjî stone inscription and the origin and history of the Lakulîśa Sect. Verše 9–11 této inskripce popisují událost, kdy Šiva sestoupil na Zemi, aby se inkarnoval jako Lakulíša. Podle Linga-purány, kterou autor článku cituje na s. 154–155, to měla být poslední, dvacátá osmá inkarnace. Dále, verš 12 této inskripce vzpomíná Kušiku a další mudrce, kteří jako jeden ze znaků své příslušnosti používali po vzoru pášupatovskéjógy mazání těla popelem. Éklingdží je chrámový komplex v Rádžasthánu, sestává ze sto osmi svatyní a byl v rukou pášupatů. Ékalinga je Šivovo jméno – mnohovýznamové slovo – „[Šiva] s jed[i]nou lingou“. Je možná zkráceninou jména Ékamukhalinga – „linga s jednou tváří [Šivy]“, což je verze ikonografické podoby „lingy s pěti tvářemi“.

137. Pozn. ed.: Mádhava zvaný také Vidjáranja, 14. století. Byl představitelem advaita védánty a proslul mj. dílem Sarvadaršana-sangraha, což je kompendium (sangraha) „všech“ (sarva) – přesněji patnácti (šestnácti) – nábožensko-filozofických směrů (daršana) jeho doby. Jiným věhlasným člověkem s podobným jménem byl Madhva, propagátor dvaita védántyvišnuistický oddaný (bhakta), 13.–14. století, jehož směr je někdy nazýván mádhva védánta, tj. Madhvova.

138. Pozn. ed.: Višnuistická náboženská škola s prvky tantrismu. Rychlý přehled nauky viz 9. kapitola Alper (ed.), obšírněji s množstvím odkazů na  literaturu Gonda, Medieval…, kapitoly 4 až 8. Samostatná monografie F. Otto Schrader, Introduction to the Pāñcarātra and the Ahirbudhnya Samhitā, Adyar, Madras, 1916.

139. Pozn. ed.: Na základě inskripce z roku 380 n. l., o které Bhandarkar ještě nemohl vědět a na níž figuruje určitý Kušika, prý onen zmiňovaný žák Lakulíši, v linii deseti guruů-žáků s datací posledního, se v současnosti za dobu Lakulíšova působení a začátek pašupatismu považuje první polovina 2. stol. n. l. [Lorenzen, s. 179–181, ačkoliv má výhrady.] Pathak, odborník na inskripce, však uvádí i jiný zdroj, který uvádí dva Kušiky a místo deseti členů guruovské linie se zmiňuje o sedmnácti takových členech. Na základě tohoto i dalších zdrojů, z nichž lze čerpat informace o Lakulíšovi, udává Pathak 2. stol. př. n. l., tedy souhlasí s Bhandarkarem [Pathak, s. 9]. Nejstarší inskripce, která popisuje pášupaty, pochází z roku 376 n. l. a je z Madhjapradéše (Madhya Pradesh). [Edice inskripce Ramesh & Tewari (ASI, 1990), cituje a odkaz uvádí Sanderson, The Śaiva Religion…, s. 444.]

140. Pozn. ed.: Základní dílo vaišéšiky. Dílo má více recenzí [Kaviraj, 20. kapitola]. Pro seznámení s textem lze doporučit menší dílo Debasish Chakrabarty, Vaiśeṣika Sūtra of Kaṇāda, D. K. Printworld, Delhi, 2003 – přináší sanskrtský text a anglický překlad sútry (bez komentáře) s krátkým přehledem nauky. Doba působení Kanády je nejasná. Matilal (s. 54) za pravděpodobnou dobu vzniku Vaišéšika-sútry označuje období mezi 2. stol. př. n. l. a začátkem n. l., ačkoliv text může obsahovat doktríny z ještě dávnějších dob.

141. Pozn. ed.: Prašastapáda: Padárthadharma-sangraha, „Přehled o principech nauky“ – rozebírá šest kategorií vaišéšiky. Je více než pouhým komentářem, je prakticky samostatným dílem. Prašastapáda do kosmologie vaišéšiky uvedl, a ve svém díle rozvinul, nauku o Stvořiteli (zde jako Mahéšvara, tj. Šiva). Jelikož byl Prašastapáda seznámen s Dignágovou (Dinnágovou) naukou a Uddjótakara (viz pozn. č. 144 níže) na Prašastapádu odkazuje, lze se domnívat, že Prašastapáda působil přibližně v 5. století. [Matilal, s. 64–65.]

142. Pozn. ed.: Šástra je obecným pojmenováním pro tradici a nauku, buď v podobě psaných děl (pozdější fáze), nebo i v podobě pouze ústně předávaných instrukcí (prvotní fáze). Je častým zobecňujícím (a nekonkrétním) výrazem používaným při odkazování na menší či větší segment nauky, tj. například ve smyslu základního textu s komentáři, případně včetně komentářů na tyto komentáře. Sútry představují krátké aforismy, které byly určeny především k memorování, často s použitím mnemotechnik, a „navenek“ (tedy bez výkladu učitele, respektive později bez pomoci komentářů) tudíž působí těžce uchopitelně, jelikož obsahují jen to nejnutnější minimum, které nezasvěcené může vést k bezděčné dezinterpretaci. V této souvislosti se proto výrazem vaišéšikašástra míní nikoli pouhá Vaišéšika-sútra, nýbrž celá obsáhlá inherentní nauka, jejíž základní body Kanáda ve svém díle v hlavních rysech pouze vyjmenovává.

143. Pozn. ed.: Slovo šaiva je odvozeno ze slova Šiva a znamená „týkající se Šivy“ – a to jak ve významu vztahující se k nauce, tj. „šivaistický“ (adjektivum), tak ve významu vztahující se k samotnému Šivovi a k jeho vyznavačům, tj. „šivaista, následovník Šivy“ (substantivum). Českým výrazem „šivaistický“ obecně označujeme všechny šivaistické směry a školy – ve smyslu adjektiva bychom měli toto české slovo před slovem šaiva vždy upřednostnit. V našem případě však je výraz šaiva (jako substantivum) názvem konkrétní šivaistické školy, podobně jako jsou pášupata nebo kápálika názvy jiných škol. Všechny tyto školy jsou šivaistické, s tím rozdílem, že v názvu školy šaiva se vyskytuje samotný výraz šaiva. Proto ponecháváme název školy v tomto znění. Dyczkowski (The Canon…, s. 18) udává, že skupiny, které samy sebe nazývaly šaivy, lze v omezené míře ztotožnit se šaivasiddhántou. Obecně šaivové následovali šaivágamu – celý korpus šivaistických tantrických nauk –, avšak takovým způsobem, že byli na pášupatech nezávislí. Podle Sandersona (The Lākulas, s. 151) jsou šaivové v prvé řadě, a možná i výlučně, přímo Šivu (tedy ne jeho nějaký aspekt) uctívající šaivasiddhántikové.

144. Pozn. ed.: Zvaný také Uddjótakara neboli „Objasňovatel“, 6.–7. století, pocházel z bráhmanského rodu Bharadvádžů a byl význačným učitelem v duchovním řádu pášupatů [Matilal, s. 85]. Byl věhlasným představitelem njáji. Dílo Uddjóta (v překladu rozzáření, ujasnění) je asi známější pod názvem Njája-várttika.

145. Pozn. ed.: V současnosti označují badatelé za období jeho vlády obvykle konec 1. a/nebo začátek 2. stol. n. l.

146. Pozn. ed.: Výraz máhéšvara zde však podle všeho neznamená vyznavače Mahéšvary/Šivy. Bhandarkar k tomuto výkladu dochází na základě mincí Vimy Kadphisa, na nichž v písmu kharóšthí v prákrtském popisku nacházíme jeho uctivý titul mahišvara (mahíšvara). Tanabe poukazuje na to, že mahíšvara byl běžný titul králů znamenající „vládce (íšvara) země (mahí)“, respektive „velký (mahá) panovník (íšvara)“, ale bez narážky  na jméno Šivy coby Mahéšvary. V popisku na mincích nacházíme i další titul Vimy Kadphisa: sarvalóga íšvara – „pán všech světů“. Tanabe na straně 269 vysvětluje, že oba tyto tituly přesně korespondují s královskými přívlastky užívanými v starověké perské achaimenovské říši: xšāyathiya vazraka – „velký král“ – a xšāyathiya haruvahyāya būmiya – „král celého světa“. Výše uvedené dva prákrtské tituly jsou tak nejspíše překladem z původní staroperštiny. Dále viz dodatek Je tím, kdo je na kušánských mincích, Šiva? a barevná příloha.

147. Pozn. ed.: Velký matematik a astronom, který se, jak je v Indii zvykem, zabýval samozřejmě i náboženskými otázkami.

148. Pozn. ed.: Haribhadra Súri, 8. století. Šaddaršana-samuččaja je souhrnným (samuččaja) výkladem šesti (šaš) daršan: buddhismu, njáji, sánkhji, džinismu, vaišéšikymímámsy. Gótama (Gautama) je zakladatelem školy njája, Kanáda je zakladatelem školy vaišéšika.

149. Pozn. ed.: Gunaratna: Tarkarahasja-dípiká-vrtti, „Komentář k Osvětlení tajemství logiky a dedukce“.

150. Indian Antiquary, 11. díl, s. 255–256.

151. Pozn. ed.: Viz také Dasgupta, s. 10 a 145. Matilal, s. 85, uvádí, že njája byla pod vlivem pášupatůvaišéšika pod vlivem máhéšvarů, počínaje Prašastapádou.

152. Pozn. ed.: Další přepisy jeho jména: Hsüan-tsang, Xuanzang.

153. Pozn. ed.: Bairágové či vairágové představují řád, který vyznává extrémní chudobu, žijí v ústraní, chodí minimálně oblečení a žebrají. Vlasy a tělo si potírají popelem. Slovo vairágja znamená svobodu od smyslových a světských požitků.

154. Pozn. ed.: Citace z desky viz Lorenzen, s. 27.

155. Pozn. ed.: Že termín mahávratin je synonymem pro kálamukhu, je doloženo v pozdějším písemnictví šivaistů [Sanderson, The Lākulas, s. 181]. Ohledně tvarů kálamukha/kálámukha viz pozn. č. 226.

156. Pozn. ed.:

157. Pozn. ed.: Karhád nebo Karád (Karad) – město v Maháráštře.

158. Pozn. ed.: Indický národní kalendář, začíná nultým rokem, který odpovídá roku 78 n. l. Název je odvozen od Šaků neboli Skythů, kteří pronikli na území severní Indie.

159. Pozn. ed.: Jinými slovy byl hlavou Válkaléšvara mathykarhádském regionu [Pathak, s. 31].

160. Pozn. ed.: Bhandarkar v původním textu uvádí „v Maisúru“, jistě však nemyslel město, ale stát, což je dnešní Karnátaka.

161. Pozn. ed.: Bánabhatta, věhlasný básník a spisovatel, 7. století. Kádambarí je název díla, pojmenovaný podle jeho hrdinky.

162. Pozn. ed.: Bhavabhúti, slovutný básník a autor her, 8. století.

163. Pozn. ed.: V současnosti jsou uvedené informace již zastaralé. V Elloře, Elephantě a i dalších místech byly Lakulíšovy skulptury identifikovány a tato místa jsou považována za kultická. Zabývá se tím řada studií a publikací o indickém umění a architektuře; například článek S. B. Deo, Lakulīśa at Ellora and elsewhere in Maharashtra ve sborníku Ellora Caves: Sculptures and Architecture, University of Michigan, 1988, nebo Charles Dillard Collins, The Iconography & Ritual of Śiva at Elephanta, SUNY, 1988. Lakulíšův vliv na utváření šivaismu byl zřejmě mnohem větší, než se dříve předpokládalo. Podle všech indicií, nálezů a objevů se jeho kult rozšířil do mnoha koutů Indie. Stopy tohoto kultu nacházíme nejenom v Gudžarátu, místě Lakulíšova původu, a přilehlém Rádžasthánu, ale například i v Kašmíru na severu, Orisse na východě či Tamilnádu na jihu. Dále viz M. C. Choubey, Lakulīśa in Indian Art & Culture, Sharada, 1997.


obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/III