R. G. Bhandarkar: Śivaismus

vyšla v listopadu 2013 indologická studie

Ukázky z díla

5. Původ a šíření šivaistických škol a kategorie vyznavačů Šivy

O jedné šivaistické škole se zmiňuje již Pataňdžali. Její členové byli známi jako šivabhágavatové, vyznavači Šivy, Bhagavata. Šiva je, jak jsme si ukázali, v Atharvaširas-upanišadu označen jako Bhagavat. Šivabhágavata nosil v ruce železný oštěp jako symbol jím uctívaného božstva (Pánini 5.2.76).

Mahábhárata, část Nárájaníja, zmiňuje jako jednu z pěti škol náboženských nauk (Šántiparvan 349.64) školu pášupata.¹¹⁹ Základní principy pášupatovské školy vyjevil Šiva-Šríkantha, manžel Umy, pán duchů a syn Brahmadévy (verš 67). Jestli pouhá tato skutečnost znamená, že zakladatelem školy pášupata byla lidská bytost, která pouze později byla uznána za inkarnaci Šivy, nebo zda jde o pouhé obecné prohlášení typu Brhadáranjaka-upanišadu 2.4.10, kde čteme, že Rg-véda, Jadžur-véda atd. jsou dechem velké bytosti – což historicky neznamená nic více, než že se tento náboženský systém postupně rozvíjel, aniž by kladl důraz na zvěčnění lidí, kteří ho šířili –, je otázkou, na níž není snadné jednoznačně odpovědět. Purány a inskripce¹²⁰ nicméně svědčí pro první možnost.

Ve Váju- (kapitola 23) a Linga-puráně (kapitola 24) se vypráví, že kdysi dávno předpověděl Mahéšvara Brahmadévovi, že až nastane během dvacátého osmého cyklu jug¹²¹ doba Kršny Dvaipájany¹²², kdy se Vásudéva, nejvelkolepější z Jaduů, zrodí z Vasudévy,¹²³ inkarnuje se on sám jako brahmačárin¹²⁴ pod jménem Lakulin, a to tak, že vstoupí do mrtvoly pohozené na hřbitově. Místo, kde se to stane, se bude jmenovat Kájávatára neboli Kájávaróhana¹²⁵. Lakulin bude mít čtyři žáky: Kušiku, Gargu, Mitru a Kaurušju.¹²⁶ Tito pášupatové si budou mazat těla popelem, najdou útočiště v józe Mahéšvary a po smrti vstoupí do Rudrova světa.

Inskripce vyrytá v náthovském chrámu v Rádžasthánu nedaleko Éklingdží (Ekalingji), 22,5 km západně od Udaipuru, říká, že Šiva se inkarnoval jako muž s holí (lakula) v ruce v krajině Bhrgukaččha¹²⁷, kde se Bhrgu kdysi věnoval askezi. Inskripce zmiňuje světce Kušiku a další, kteří se zabývali pášupatovskou jógou a kteří se rituálně mazali popelem, oblékali se do kůže a vlasy si zaplétali do dlouhých copů. Na další inskripci zvané cintra prašasti¹²⁸ se dále uvádí, že Šiva se inkarnoval do podoby Bhattáraka¹²⁹ Šrí Lakulíši. Když Lakulíša přebýval u Káróhany¹³⁰, v krajině Láta,¹³¹ objevili se tam v tělesné formě Kušika, Gárgja, Kauruša a Maitreya¹³², jeho čtyři žáci, aby mohli důsledně naplňovat pášupatovský slib a stali se zakladateli čtyř škol. První inskripce je datována rokem 971 n. l. (rok 1028 podle letopočtu vikrama¹³³), druhá pochází z období 1274–1296 n. l. Podle jiné inskripce datované rokem 943 n. l., která byla nalezena u Hémávatí v Síra táluce, v Karnátace,¹³⁴ se Lakulíša narodil znovu jako Muninátha¹³⁵ Čilluka, aby jeho prostřednictvím uchoval památku na svoje jméno a nauku.¹³⁶

Mádhava¹³⁷ nazývá ve své Sarvadaršana-sangraze pášupatovský systém nakulíša-pášupata a cituje několik slov z textu, jenž je připisován Lakulíšovi. Lze z toho vyvodit, že existovala jistá osoba jménem Lakulin (držitel lakuty, lagudy nebo lakuly, tedy hole), která vytvořila pášupatovský systém. Z tohoto systému vznikly čtyři školy, jejichž údajní zakladatelé, ať již skuteční či legendární, byli považováni za Lakulíšovy čili Lakulinovy žáky. Lakulin je totéž co Nakulin. Na základě skutečnosti, že tento systém se podle purán rozmáhal souběžně s Vásudéva-Kršnou, lze usuzovat, že dle tradice měl tento řád zaujmout stejné místo v kultu Rudra-Šivy jako páňčarátra¹³⁸ v kultu Vásudéva-Kršny. Za dobu rozmachu pášupatovské školy, o němž se zmiňuje Nárájaníja, proto můžeme označit období jednoho století po vzniku páňčarátry, tedy 2. stol. př. n. l.¹³⁹

Než postoupíme dále, popíšeme, do jaké míry se učení rozšířilo. Na konci komentáře k Vaišéšika-sútře¹⁴⁰ vzdává Prašastapáda,¹⁴¹ jeho autor, hold Kanádovi, autorovi této sútry. Uvádí, že Kanáda vytvořil vaišéšikašástru¹⁴² poté, co si silou své jógy (tedy meditací a soustředěním) a svými činy (áčára) naklonil Mahéšvaru. Tyto dvě cesty, cesta jógy a cesta činů, jsou, jak později uvidíme, pro oba systémy, pášupatů i šaivů¹⁴³, společné. Právě proto se můžeme domnívat, že Kanáda by mohl být přívržencem pášupatovské nebo šaivovské školy. Bháradvádža¹⁴⁴, autor Uddjóty, komentáře Vátsjájanovy Njája-bhášji, nazývá na konci svého díla sám sebe Pášupatáčárjou, což je titul učitele pášupatovské školy.

Vima Kadphises, mocný princ z kušánského rodu, jenž vládl nad velkou částí severní a severozápadní Indie přibližně v polovině 3. stol. n. l.,¹⁴⁵ se nechával na rubu svých mincí vypodobňovat jako vyznavač Mahéšvary nebo jako člen školy máhéšvara.¹⁴⁶ Na líci těchto mincí pak vidíme býka Nandina a Šivu s trojzubcem v ruce. Varáhamihira¹⁴⁷ v druhé polovině 6. století zavádí pravidlo, že kněz, který se stará o instalaci podobizny Šambhua, musí být bráhmana s tělem pomazaným popelem. Zřejmě má na mysli členy školy šaiva, jelikož v případě jiných bohů by jména odpovídala jménům používaným školami založenými ve jménech těchto bohů.

Džinistický (džaina) autor Haribhadra hovoří ve své Šaddaršana-samuččaji o školách Gótamy a Kanády hlásící se k šivaistické víře.¹⁴⁸ Komentátor Haribhadry, Gunaratna,¹⁴⁹ působící v druhé polovině 14. století,¹⁵⁰ považuje školu vaišéšika za pášupatovskou a školu njája za šaivovskou.¹⁵¹ Druhá z domněnek je – vzhledem k tomu, že jsme si ukázali, že Bháradvádža ze školy njája je považován výslovně za určitého Pášupatáčárju – zřejmě chybná.

Čínský cestovatel Hiuen Tsiang¹⁵² z poloviny 7. století se ve své knize zmiňuje o pášupatech dvanáctkrát. Píše, že během svých cest viděl jak několik chrámů Mahéšvary, v nichž pášupatové vykonávali náboženské úkony, tak i jeden či dva, kde žili. V okolí Váránasí našel asi deset tisíc oddaných, kteří vyznávali Mahéšvaru. Těla si mazali popelem, chodili nazí a vlasy měli uvázané do uzlů. Tito i další oddaní, kteří žili v oněch chrámech, byli zřejmě obdobou bairágů¹⁵³ – asketů vzdávajících se světa, které známe ze současnosti. Jiní oddaní, které Hiuen Tsiang zmiňuje, byli zřejmě přívrženci pášupatovské víry žijící životy hospodářů.

Na měděné desce¹⁵⁴ Nágavardhany, synovce krále Pulakéšina II. z Maháráštry (na trůn nastoupil v roce 610 a v roce 639 byl stále naživu), je vyryta událost darování, které se odehrálo poblíž vesnice Igatpurí v okrese Nášik coby příspěvek mahávratinům přebývajícím u zdejšího chrámu jako podpora uctívání boha Kápáléšvary nosícího girlandu z lebek.

Výraz mahávratin znamená následovník velkého slibu – označoval kápáliky nebo kálamukhy.¹⁵⁵ Máme tak důkaz existence kápáliků v Maháráštře v polovině 7. století.¹⁵⁶ V inskripci o karhádském¹⁵⁷ daru Kršny III. z ráštrakútské dynastie se král zmiňuje o tom, že v roce 958 n. l. (rok 880 letopočtu šaka¹⁵⁸) daroval Gaganašivovi, velkému asketovi zběhlému ve šaivasiddhántě, jenž byl žákem Íšánašivy, jednu vesnici. Gaganašiva byl učitelem (áčárja) a hlavou náboženské skupiny poblíž Valkaléšvary v Karahátě.¹⁵⁹ Zdá se, že tito svatí muži a jejich náboženská obec nenáleží k pášupatům, nýbrž k šaivům. V následující části podáme důkaz o existenci škol kálamukha a šaiva v Karnátace¹⁶⁰ v druhé polovině 12. století.

Na tomto místě musíme poukázat na jednu zvláštnost. Bána¹⁶¹ v Kádambarí vypráví, jak červeně oblečení pášupatové spolu s dalšími lidmi čekají u dveří domu Tárápídova ministra, Šukanásy, na přijetí. Na jiném místě líčí, jak jde Vilásavatí, Tárápídova královna, čtrnáctého dne temné poloviny měsíce uctívat Mahákálu do jeho chrámu.

Podobně píše Bhavabhúti¹⁶² v Málatímádhavě (3. dějství) o Málatí, která jde se svou matkou do chrámu Šankary – rovněž čtrnáctého dne temné poloviny měsíce. Tento čtrnáctý den totiž byl, a dosud je, zasvěcen Šivovi. Je to den provádění mimořádných náboženských úkonů. Jen stěží se můžeme domnívat, že by Vilásavatí, Málatí i její matka byly členkami školy, jejíž červeně odění přívrženci čekají u Šukanásových dveří. Spíše se zdá, že ačkoli byly Vilásavatí, Málatí i její matka vyznavačkami Šivy, členkami zmiňované školy nebyly.

Z Rudra-Šivy raných dob se postupem času stal obecně uctívaný bůh, jímž pro Indy zůstává dodnes. Postupně vznikající školy stavěly na vlastních metodách vedoucích k vykoupení, náboženské a filozofické nauky se rozvíjely nebo možná i upadaly. Běžní lidé se však k tomuto bohu obraceli nezávisle na těchto školách. Mezi přívržence těchto škol patřila určitě jak třída kněží nebo asketů, tak i třída laických stoupenců z řad hospodářů – zdá se, že Hiuen Tsiang míní, alespoň v některých případech, touto poslední třídou své pášupaty –, ale i určitá třída náboženstvím žijících šivaistů, kteří laickými stoupenci nebyli. Tyto školy, jak jsme poznamenali výše, existovaly již v Karahátě. Rozlišovaly se tedy tři skupiny vyznavačů Šivy: (1) kněží nebo asketi, (2) jejich laičtí přívrženci a (3) běžní lidé bez příslušnosti k jakékoli škole.

Básníci Kálidása, Subandhu, Bána, Šrí Harša, Bhatta Nárájana, Bhavabhúti a jiní se klaní na začátku svých děl Šivovi. Byli zřejmě laickými stoupenci některé z již zmíněných škol; se vší pravděpodobností ale náleželi do skupiny obyčejných lidí bez příslušnosti. Subandhu, Bána a Bhatta Nárájana vzývají současně také Hariho, podobu Višnua, což ukazuje, že tito stoupenci nebyli výlučnými přívrženci jednoho ze zmíněných dvou bohů. Mnohé Šivovy chrámy vybudované v raném čálukjském a ráštrakútském období i Kailása a další jeskynní chrámy u Ellory (vyhloubené Ráštrakúty) jsou prosté jakýchkoli známek, že by byly určeny pro některou ze šivaistických škol.¹⁶³ Lze proto usuzovat, že šíření obecného uctívání Šivy mělo v Maháráštře mezi 7. až 10. stoletím nesektářský charakter.