SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Śivaismus

R. G. Bhandarkar: Śivaismus

vyšla v listopadu 2013 indologická studie


Ukázky z díla

6. Šivaistické školy a jejich nauky





Starší šivaistické školy měly a mají vlastní literaturu, takzvané ágamy. Jejich autorství je připisováno jednak samotnému Šivovi, a jednak, u některých děl, lidem. Tato literatura nebyla dosud publikována, protože nebyla zatím ani objevena.164 Jsem proto nucen použít sporadické poznámky o těchto školách a jejich naukách, které s výjimkou jednoho případu nepocházejí přímo od přívrženců těchto škol. U modernějších škol je situace jiná; jejich literatura byla nedávno165 zpřístupněna.

Šankara říká, že podle máhéšvarů vyjevil bůh Pašupati pět specifických kategorií (Brahma-sútra 2.2.37). Plyne z toho, že znal tyto školy pod obecným názvem máhéšvarové. Za jejich zakladatele byl proto považován Pašupati či Šiva.

Rámánudža se rozepisuje ve svém komentáři k téže sútře, která má však u něj číslo 35, o naukách těchto škol jako o Pašupatiho doktríně. Kéšava Kášmírin166 příslušníkům těchto škol říká přívrženci Pašupatiho doktríny. Šríkantha Šiváčárja167 je považuje za „ty, kdo věří v ágamy, zjevené Paraméšvarou, svrchovaným bohem“.

Název máhéšvara je starobylý, což dokazuje i skutečnost, že i už zmíněný Vima Kadphises a několik dalších panovníků, zejména z dynastie Valabhí, označovali sami sebe výrazem máhéšvara.168 Už víme, že Hiuen Tsiang hovoří o Mahéšvarových chrámech, v nichž vykonávali bohoslužby pášupatové. Z toho vyplývá, že všechny tyto školy byly současně známy jako pášupatovské školy a věřilo se, že zakladatelem všech těchto škol je samotný bůh Pašupati.

Stejný závěr lze vyvodit i z publikovaných inskripcí nalezených v Karnátace,169 s tím rozdílem, že za zakládajícího učitele označují tyto inskripce Lakulina nebo Lakulíšu. Na první z těchto inskripcí, z roku 943, se tvrdí, že Lakulíša se v obavě, že by jeho jméno a nauka mohly být zapomenuty, znovu inkarnoval jako Muninátha Čilluka.170 Muninátha Čilluka je spíše obecné jméno a je použitelné pro představitele jakékoliv školy.

Čtyřruký zbožštěný Lakulíša (uprostřed) typicky držící svou hůl a obklopený svými (zde) šesti žáky. Šiširéšvarův chrám, Bhuvanéšvar (Bhubaneswar), Orissa (Odisha), 8. století. Foto Richard Mag, 2009.

Na druhé z těchto inskripcí, z roku 1078, je jistý asketa považován za ozdobu lákulovské školy a o jiném se mluví jako o „pomocníkovi Lákuly“.171 I v tomto případě se jedná nejspíš o obecné jméno, které nepoukazuje na žádnou konkrétní školu. Třetí inskripce, z roku 1103, velebí Sóméšvara Súriho, díky němuž došlo k rozkvětu lákulovské tradice (siddhánta). Sóméšvara Súri je na této inskripci označen jako naijájikavaišéšika, tj. přívrženec njájivaišéšiky,172 což ukazuje, že patřil k určité pášupatovské škole.173 Na čtvrté inskripci, která se datuje do roku 1177, jsou jistí asketové označeni jako přívrženci Lákulágama-samaji, tedy nauky, která je založena na Lakulinově díle, a stoupenci kálamukhů.174 V tomto případě je zřejmé, že kálamukhové jsou označeni jako lákulové, což je totéž co pášupatové. Jména asketů, která zmiňuje tato inskripce, mají přípony šaktidžíja, charakteristické pro kálamukhy.

Pátá z těchto inskripcí, datovaná rokem 1183, popisuje dar věnovaný Nágašivovi Panditovi, jenž bývá považován za nositele lákulovské nauky. Jméno jeho učitele i učitele jeho učitele má příponu šiva. Nágašiva je veleben pro svou zběhlost v ágamách a v šivatattvě175.176 Na základě přípony šiva v jeho jméně a na základě jeho zběhlosti v ágamáchšivatattvě lze usoudit, že Nágašiva byl přívržencem školy šaiva a zároveň byl lákulou nebo pášupatou. Šestá inskripce, pocházející z roku 1199, zaznamenává akt darování pozemku Bammadévovi, Nágarášiho synovi, zakladateli náboženské obce založené na Lakulinově nauce.177 Příponu ráši nacházíme v mnoha jménech stoupenců Šivy. Není jasné, jde-li o charakteristiku určité školy. Zdá se ale, že její nositelé patří do školy pášupata nebo kálamukha.

Na sedmé inskripci, z roku 1213, je jistá náboženská osoba popisována jako představitel školy známé pod jménem Vági Lákula, tedy školy učeného Lakulina.178 Na osmé z těchto inskripcí, z roku 1285, je jako dárce označen podporovatel nové školy Lakulina.179 Jde možná o odkaz na pozdější školu lingájat. Výraz lákula tedy byl obecný název, kterým se označovaly šivaistické školy. V jednom případě však tento obecný název zastupuje vlastní název školy kálamukha. V pozadí tohoto obecného názvu je výše zmíněná historická skutečnost, že jistý Lakulin nebo Lakulíša založil v době vzniku školy páňčarátra šivaistickou školu – Váju-puránaLinga-purána považují tyto školy za souběžně působící.

Víra, že člověk Lakulin je inkarnací boha Pašupatiho, o čemž nás informuje již citovaná část Mahábháraty, dala vzniknout dalšímu obecnému názvu pášupata, a to tak, že pro označení školy bylo jméno člověka Lakulina nahrazeno jménem boha Pašupatiho. Že má tato šivaistická škola lidského zakladatele, je potvrzeno tím, že se tomuto zakladateli podle tradice připisuje dílo Paňčádhjájí či Paňčárthavidjá. Toto dílo zatím nebylo objeveno, ale je možné, že skutečně existuje, jelikož nás Mádhava upozorňuje na existenci komentáře (bhášja) k tomuto dílu.180 Docházíme tedy k závěru, že jistá historicky doložená osoba kdysi založila hlavní šivaistickou školu, o níž se Mádhava zmiňuje jako o nakulíša-pášupatě, a že v pozdější době z této školy vznikly tři další školy.

Šankarovi komentátoři tvrdí, že šlo o čtyři školy nesoucí názvy: šaiva, pášupata, kárukasiddhántinkápálika. Váčaspati181 nazývá třetí z těchto škol kárunikasiddhántin. RámánudžaKéšava Kášmírin zmiňují tytéž čtyři školy, s tím rozdílem, že pro školu kárukasiddhántin používají název kálamukha. Slovo káruka je zřejmě zkomoleninou slova kaurušja,182 podle purán jména třetího ze čtyř žáků Lakulíšy, nebo možná naopak kaurušja je sanskrtizovanou formou káruky.183 Lakulíšovo dílo Paňčádhjájí zabývající se pěti (paňča) kategoriemi, jež je připisováno samotnému bohu Pašupatimu, zmiňuje Kéšava KášmírinRámánanda184 ho cituje v Kášíkhandě.185 Jistě jde o stejné dílo, které Mádhava cituje v části o nakulíša-pášupatě, za jejíhož zakladatele považuje člověka jménem Nakulíša nebo Lakulíša.



164. Pozn. ed.: Toto tvrzení samozřejmě již dnes neplatí. Přehled ágamické literatury viz Goudriaan & Gupta nebo Dyczkowski, The Canon… Co se týká editace a zpřístupnění ágam šaivasiddhánty, nelze nezmínit Institut Français de Pondichéry. Doporučuji také článek Hélène Brunner, Mysticism in the Śaivāgamas, ze sborníku Sundararajan & Mukerji (eds.).

165. Pozn. ed.: Psáno roku 1913.

166. Pozn. ed.: Kéšava Kášmíri Bhatta, 15.–16. století. Proslulý višnuistický učenec Nimbárkovy školy. Kromě komentáře k Brahma-sútře je známý dílem Kramadípiká, kde se dopodrobna zabývá uctíváním višnuistických božstev. Byl částečně ovlivněn tantrickými naukami.

167. Pozn. ed.: Šríkantha, šivaistický mystik-filozof, 13. století. V jeho nauce má brahman osobní charakter a je ztotožňován se Šivou. Dasgupta ve své monografii mu věnuje celou kapitolu.

168. Pozn. ed.: Výraz máhéšvara na základě nových studií není až tak starobylý, Mahéšvara je spíše pozdním jménem a epitetem Šivy. Bhandarkar starobylost tohoto výrazu chce dokazovat na základě mincí Vimy Kadphisa, viz pozn. č. 146.

169. Pozn. ed.: Původně podle Bhandarkara „Mysore inscriptions“. Pod tímto názvem je najdeme ve starší literatuře, v moderním pojmosloví se jedná o inskripce nalezené v Karnátace. Bhandarkar mohl čerpat z výsledků Riceho díla Mysore Inscriptions z roku 1879, v němž autor překládá řadu inskripcí nalezených na různých místech tehdejšího maisúrského státu, nebo i z publikace na toto téma, kterou vydala roku 1885 maisúrská vláda. Rice publikoval i další podobná díla a četné svazky Epigraphia Carnatica. Viz Epigraphia Carnatica, 1. díl, s. 21 a Sircar, který na straně 8 podává přehled literatury o inskripcích, co se týče zdrojů Bhandarkarovy doby.

170. Epigraphia Carnatica, 12. díl, s. 92 (překlad).

171. Epigraphia Carnatica, 7. díl, Śikarpur Taluq č. 107.

172. Epigraphia Carnatica, 7. díl, 1. část, s. 64 (překlad).

173. Pozn. ed.: Škola njája sice představuje v indické filozofii disciplínu logiky, nebyla ale ani zdaleka pouhou teoretickou školou učenců, spíše „myšlenkovou praxí“ duchovních aspirantů. Je to patrné hned v prvním verši Njája-sútry, kde se píše, že „nejvyšší dobro“ se dosahuje pravým pochopením (tattvadžňána) šestnácti kategorií [Matilal, s. 78]. Škola njája se obecně zabývá rétorikou, naukou o správné dedukci a uměním vést filozofické debaty, její cíl je však duchovního rázu, cílem není pouze se zdokonalit v intelektuální „gymnastice“. Logika je prostředkem k tomuto cíli. V díle Njája-maňdžarí čteme, že usilují o vykoupení cestou odříkání (sannjása). V podobném duchu se nese i text Njája-sára, který si k popisu vykoupeného bytí vypůjčuje védántské prvky. [Sanderson, Purity and Power…, pozn. 50.] Autorem Njája-sáry je Bhásarvadžňa (druhá polovina 10. století). Njája-kusumáňdžali, jehož autorem je Udayana (10. století, viz Kavirajův překlad části textu), odkazuje na pášupaty, jejich doktríny a otázky víry. Vliv pášupatů na njáju je patrný už v Uddjótakarově díle (6.–7. století), podobně vliv máhéšvarů na vaišéšiku, začínaje Prašastapádou [Matilal, s. 85]. V Udajanově díle se pak njájavaišéšikou k sobě přiblížily a prakticky splynuly v jednu nauku.

174. Epigraphia Carnatica, 5. díl, 1. část, s. 135 (překlad).

175. Pozn. ed.: Obecně šivaismus, jeho principy a nauky, také duchovní realizace nejvyšší úrovně.

176. Epigraphia Carnatica, 5. díl, Arsikere Taluq č. 89. Na inskripci č. 69 Arsikere Taluq (Epigraphia Carnatica, 5. díl, s. 137) je zmínka o dalším světci jménem Nága, jehož jméno končí na ráši (namísto šiva). Je na ní zmínka o poskytnutí daru Mádhadžíjovi, který byl Nágarášiho žákem. Nágaráši patřil ke kálamukhům a sám byl žákem Padmašiva Pandity. Na inskripci č. 48 (tamtéž) je zmíněn další asketa jménem Nágaráši. Příjemcem daru je v tomto případě Kaljánašakti, žák Šivašaktidévy. Šivašaktidéva byl žákem Nágarášiho a „náležel kálamukhům“. Podle mého mínění je tento Nágaráši (nebo tito dva Nágarášiové) odlišná osoba než Nágašiva, který je zmiňován v textu. Použití přípony ráši, příslušnost ke kálamukhům a použití slova šakti u dvou žáků posiluje mou domněnku, že šlo o charakteristiky školy kálamukha. Přípona ráši by ovšem mohla odkazovat také na pášupaty.

177. Epigraphia Carnatica, 5. díl, Arsikere Taluq č. 103.

178. Epigraphia Carnatica, 5. díl, Arsikere Taluq č. 46.

179. Epigraphia Carnatica, 12. díl, s. 45 (překlad).

180. Pozn. ed.: Paňčádhjájí či Paňčárthavidjá jsou podle všeho alternativní názvy Pášupata-sútry. Bhandarkar však název Pášupata-sútra nepoužívá, jelikož o ní, potažmo o tomto názvu, ve své době ještě nemohl vědět. Od roku 1940 je již k dispozici jak Pášupata-sútra (problematické datování, záleží, jestli za autora považujeme Lakulíšu, a pokud ano, do které doby ho umísťujeme; Šástrí, editor sanskrtské edice, udává 100–200 n. l.), tak i její pozdější bhášja-komentář od Kaundinji, Paňčártha-bhášja (podle Śāstrīho i Dasgupty 4.–6. stol. n. l.). Překlad obou textů viz Chakraborti, studie viz Dasgupta a především Hara. Adhjája a vidjá jsou obecnými výrazy, první znamená lekci (a v rámci knihy kapitolu) a druhý nauku, filozofii, vědění. Artha v této souvislosti znamená princip, smysl nebo objekt výkladu. Všechny tyto výrazy a názvy vyjadřují totéž: zabývají se pěti (paňča), pro pášupaty specifickými, kategoriemi (viz 7. kapitola). Oberlies na začátku čtvrtého bodu svého článku upozorňuje, že nauka Pášupata-sútry je výslednou směsicí různých představ pocházejících z různých dob.

181. Pozn. ed.: Váčaspati Mišra, 9. století, ctěný advaita védántin a velký filozof. Proslul svými komentáři k nejdůležitějším dílům tehdy populárních daršan, jako je njája, sánkhja, mímámsá, Pataňdžaliho jógavédánta. Bhandarkar zde vychází z jeho komentáře Bhámatí („objasnění“) k Šankarovu komentáři k Brahma-sútře.

182. Pozn. ed.: Viz dále Pathak, s. 10–11. Lorenzen s Bhandarkarem nesouhlasí, s. 182.

183. Tyto čtyři školy jsou zmíněny ve Vájavíja-sanhitě Šiva-purány 2.24.177. Škola šaiva se však v tomto díle nazývá siddhántamárgakálamukhové jsou označováni jakožto mahávratadharové. (Pozn. ed.: Celá 24. kapitola Vájavíja-sanhity se zabývá rituálním uctíváním Šivy. Ale v Šiva-puráně, kterou jsem měl k dispozici, tato kapitola končí veršem 72. Totéž poznamenává Dasgupta na straně 5. Lorenzen uvádí stejné číslování jako Bhandarkar, s poznámkou, že jde o edici Mallikārjuna Śāstrīho.)

184. Pozn. ed.: Rámánanda, bhakta boha Rámy, 15. století. Učenec, mystik a sociální reformátor, bojoval proti kastovnictví. Kášíkhanda je název části Skanda-purány, kterou Rámánanda okomentoval. Káší je starobylý název pro Váránasí.

185. Aufrechtův Catalogus Catalogorum. O tomto díle je zmínka i ve Vájavíja-sanhitě 2.24.169, která jej charakterizuje jako nejvyšší božské vědění (vidjá) Šivy. Nazývá toto dílo Paňčártha, tj. Paňčárthavidjá. Když odkazuje Mádhava své čtenáře v části týkající se nakulíša-pášupaty na Paňčártha-bhášja-dípiku, má podle všeho na mysli právě tuto Paňčárthu. Na jedné inskripci v Haršanáthově chrámu v síkarském okrese jaipurské administrativy je zmínka o člověku jménem Višvarúpa, který byl učitelem paňčártha-lákulámnáji, tj. tradice založené na Lakulinově knize nazývané Paňčártha. Tato inskripce je datována rokem 957 n. l. (rok 1013 v letopočtu vikrama). Není tedy pochyb o tom, že původ školy pášupata byl přisuzován lidskému zakladateli jménem Lakulin, a dílo, které napsal, se jmenuje Paňčártha (Epigraphia Indica, 2. díl, s. 122). Výskyt názvů uvedených škol a zmínky o této knihy v puráně poukazuje na to, že k jejímu sestavení došlo později než k založení zmíněných škol. Což znamená, že tyto školy na této knize nebyly závislé. (Pozn. ed.: Jak jsme již uvedli, dílo Paňčárthavidjá/Paňčádhjájí je Pášupata-sútra, ke které Kaundinja napsal svůj komentář s názvem Paňčártha-bhášja. Podle Hary, s. 171, by Paňčártha-bhášja-dípiká měla být samotná Paňčártha-bhášja, tedy nikoliv další dípiká-komentář k tomuto bhášja-komentáři.)


obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Divotvorní náthové
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/I