SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Historie tantrismu, 1. díl

N. N. Bhattacharyya: Historie tantrismu, 1. díl

vydání je pozastaveno indologická literatura


Ukázky z díla

Buddhistické tantry





V obecném členění literatury buddhistické filozofie nacházíme jeden typ textu, který přináší tantrický materiál. Tyto texty byly nalezeny v Nepálu a Tibetu, kde tantrismus měl a dosud má zásadní náboženský vliv. Mezi evropskými badateli buddhistických studií to byli především Rusové, kteří tyto texty poprvé zkoumali. První tibetská studia inicioval Alexander Csoma de Kőrös1 v 1834. Postupně se tibetský buddhismus dostal do povědomí lidí díky pracím autorů, jakými byli C. F. Köppen, V. P. Vasilev (W. Wassiljew), E. Schlaginweit, W. Rockhill, A. Waddell a další. Sarat Chandra Das v Tibetu shromáždil velký objem materiálů ze starodávných knihoven Sakjů a z kláštera Samje ve Lhase. Dasovy cesty do Tibetu a jeho publikace podnítily zájem indických badatelů, což nakonec vedlo k založení Buddhist Text Society v Kolkatě (Calcutta) v 1892.

Tibetský kánon obsahuje více než 4556 překladů indických textů. Jsou rozděleny do dvou kolekcí, Kandžuru (Bkaḥ-ḥgyur) a Tandžuru (Bstan-ḥgyur). Kandžur obsahuje 1108 a Tanjur 3458 těchto textů. Kandžur má sedm částí: vinaja, pradžňápáramitá, buddhávatansaka, ratnakúta, sútra, nirvánatantra. Tandžur má jenom dvě: tantrasútra.2

Historické práce o buddhismu, jejichž většina se nám dochovala v tibetských kolekcích, nám poskytují nezaměnitelné informace pro studium tantrického buddhismu. Z nich vzpomeňme Vasumitrovu Samajabhédó-paračanačakru, Bhávavivékovu Nikájabhéda-vibhangavjákhjánuVinítadévovu Samajabhédó-paračanačakrasja Nikájabhédó-pradaršana-sangrahu. Zabývají se dějinami proměn buddhistických škol.3 Dílo Životopis Dharmasvámina je rovněž důležitým pramenem: zabývá se tzv. dekadentní fází buddhismu, již charakterizovala vadžrajána či tantrismus.4 Bu-stonovo dílo Chos-’byung o historii buddhismu je také velmi nápomocné pro studium buddhistického tantrismu;5 nejdůležitějším příspěvkem je však Lámá Táranáthova Historie – Rgya-gar Chos-’byung.6 Další významné dílo pro studium vadžrajány napsal Sumpa Mkhan Po pod názvem Pag-sam-jon-Zang, kde se mimo jiné dočteme o různých naukách, literatuře a guruovských liniích.7

Tantrické prvky nacházíme v dháraních neboli v dlouhých mantrických statích tvořících důležitou část literatury mahájány. Máme k dispozici tibetskou verzi určité skupiny literatury súter, sebranou v raném období 4. století n. l. pod názvem Mahásannipáta, kde je již patrná přidruženost k tantrismu. První sútra této kolekce se nazývá Ratnakétu-dháraní8; v 5. století byla přeložena do čínštiny. Tento text už předpokládá směřování buddhismu k tantrismu, podobně jako i další: Bhaišadžjaguru, Ékádašamukha, Hajagrívavidjá, Sarvatathagatádhišthánavjúha atd.9 S. Levi je toho názoru, že Mahámájúrí-sútra, jež tvořila jednu z pěti ochranných zaklínacích textů (paňčarakšá) – dalšími byly Mahápratisará, Mahásáhasrapramardiní, MahášítavatíMahárakšámantránusáriní –, vznikla v 3.–4. století. Tibetský Kandžur mezi dalšími dháraní texty obsahuje dílo Vadžravidárana-náma-dháraní, jež patří do 4.–5. století. Rovněž studium Pradžňápáramitá-sútry přispívá k našemu poznání tantrického buddhismu.10 Tato díla do nejmenších detailů popisují tantrické uctívání. Sútry, hrdajasútry, dháranímantry v nich obsažené předpokládají rozšíření tantrických kultů vadžrajánového buddhismu.

Z raných buddhistických tanter předcházejících 8. století je nutno zmínit následující: Guhjasamádža11, Mahávairóčana12, Sarvatathágatatattva-sangraha (máme k dispozici jak tibetské, tak i sanskrtské manuskripty),13 Vadžrašikhara (je to určitá verze předešlého titulu), Vadžrabhairava (máme k dispozici jak tibetské, tak i sanskrtské manuskripty), Čakrasanvara (známá také pod názvem SanvaraDákinídžála; má různé tibetské recenze) a Maňdžušrímúlakalpa.14

K sestavení MaňdžušrímúlakalpyGuhjasamádži muselo dojít někdy po sestavení KárandavjúhyMahápratjangirá-dháraní, jež jsou datované do 5.–6. století. V minulosti v rámci badatelského zkoumání vznikla určitá polemika mezi B. T. Bhattacharyyou a M. Winternitzem, kdy prvý z nich se držel názoru, že původní podoba tohoto díla byla mnohem kratší a byla napsána kolem 2. století n. l., načež Winternitz se klonil k představě, že kompozici díla bychom měli datovat do 6. až 7. století.15 Tak či onak, dílo v současné podobě musí pocházet z 8. století, jelikož zmiňuje nástup krále Gópály na trůn, ale již mlčí ohledně DharmapályDévapály. Guhjasamádža-tantru zmiňuje Šántidéva (7. století) ve své ŠikšásamuččajiIndrabhúti ve své Džňánasiddhi. Podrobněji se těmito texty budeme zabývat v samostatných podkapitolách.

Z dalších buddhistických tanter, pocházejících z období mezi 8. a 11. stoletím, uveďme následující: Hevajra16, Raktajamári, Áráli, Buddhakapála, Mahámájá (jsou dostupné sanskrtské manuskripty), Tilaka či Mahámudrátilaka, Kršnajamári, Sumputa či Čaturjóginísamputa (jsou dostupné sanskrtské manuskripty), Jóginísaňčárja, Vadžrámrta (jsou dostupné sanskrtské manuskripty) a Kálačakra (jsou dostupné sanskrtské manuskripty). Většinu těchto textů a jejich autory zmiňuje Táranátha. Podle něj Hévadžra-tantru uvedl Padmavadžra a Kambala. Padmavadžra je zmiňován v seznamu učitelů v díle Pag-sam-jon-Zang a překlady jeho děl jsou dochovány v Tandžuru. Táranátha ho považuje za současníka Indrabhútiho, LalitavadžryKukkurípy. O Lalitavajrovi se tvrdí, že do vadžrajány zavedl tři odnože Kršnajamári-tantry, zatímco Kukkurípá Mahámájá-tantru. Vedle Hévadžra-tantry se Padmavadžrovi připisuje i Guhjasiddhi17, jež je psána ezoterním kódovacím jazykem, tzv. jazykem šera (sandhjábhášá), Utpattikrama-sádhaná a další díla. Podle Táranáthy Buddhakapála-tantru poprvé uvedl Saraha, Jóginísaňčárju Lúipa, Sumputatilaku Kršnáčárja, Vadžrámrta-tantru GambhíravadžraKálačakra-tantru Pito.

Táranátha píše, že v době Dharmakírtiho tu byli tři áčárjové v čele se Sarahou a se svým žákem Lúipou. V tibetském katalogu je Lúipá uváděn jako autor děl Šrí bhagavad-abhisamaja, Vadžrasattva-sádhaná, Abhisamaja-vibhangaBuddhódaja. Tento Lúipa byl pravděpodobně odlišný od svého jmenovce, kterému se přičítá složení Dóh. Kambala, který spolupracoval s Padmavadžrou při uvádění Hévadžra-tantry ve známost, dále napsal Pradžňápáramitá-navašlókapindárthuSvasanvédana-prákrtašástru. Anangavadžra, pokračovatel Padmavadžrova odkazu, napsal více děl, z nichž ale jen Pradžňópája-viniščaja-siddhi je dostupná v původním sanskrtu. Indrabhúti, pokračovatel a nástupce Anangavadžry v duchovní linii, je autorem Džňánasiddhi18Sahadžasiddhi. Indrabhútiho sestra, Lakšmínkará, proslula coby autorka Advajasiddhi. Původní sanskrtský manuskript tohoto díla je k dispozici.

Měli bychom zde zmínit i následující tantrické texty z tibetských kolekcí: Guhjagarbha, Dhjánóttarapatala, Ékavíra (k dispozici v sanskrtských manuskriptech), Šuddhikara, Mahámájúrí (k dispozici v sanskrtských manuskriptech), Mahápratisará (k dispozici v sanskrtských manuskriptech), Kródhavidžaja, Amóghapáša (k dispozici v sanskrtských manuskriptech), VadžradákaDákárnava (v tibetštině a apabhramši).19 Guhjagarbha pochází ze 6. století; dílo opěvuje Samantabhadru. Vairóčanábhisambódhi je spojována s kultem Vadžrapániho. Maňdžušrínámasangíti původně byla zařazena mezi jóga tantry, později je však připojena ke Kálačakře. Tento text je k dispozici v tibetské i sanskrtské verzi. Alex Wayman uvádí, že Maňdžušrínámasangíti má podobné rysy jako Tattva-sangraha, jež je typem kompendia o mnoha tématech. Sádhanamálá je kolekcí velmi krátkých tantrických statí zabývajících se konceptuálními formami vadžrajánských božstev. Ve studiu ikonografie proto dílo má důležité postavení.20

Nejranější díla komentářové literatury, od autorů Virúpy, Sarahy a Kukkurípy, ale ani od dalších, se nedochovala. Z děl, která jsou dostupná v sanskrtu, vzpomeňme Saróruhovu či Padmavadžrovu Padminí, Kršnáčárjovu Jógaratnamálu, komentáře k Hévadžre, Nágárdžunovu Paňčakramu21 (která je výtahem Guhjasamádži), Árjadévovy komentáře k Dákinídžále, komentáře BhadrapádySanvaře, komentáře Dharmadásy ke Kršnajamári a komentáře KumáradásyVadžrabhairavě. Vedle těchto děl je nutno zmínit i další důležitá díla: Vimalaprabhu, což je komentář ke Kálačakra-tantře, Nádapádovu Sékóddéša-tíku22, Advajavadžrovi připisovanou kolekci dvaceti krátkých tantrických textů pod titulem Advajavadžra-sangraha23Abhajakáraguptovu Nišpannajógávalí24 pojednávající o doktríně mandaly.



1. Pozn. překl.: Maďarský jazykovědec a zakladatel tibetologie; maďarská verze jeho jména: Kőrösi Csoma Sándor.

2. První katalog Tandžuru publikoval P. Cordier v letech 1902–10. Rejstřík k němu vypracoval a publikoval M. Lalou v roce 1933. Ne tak dávno můj kolega Alaka Chattopadhyaya se pustil do projektu třídílné publikace, aby zpřístupnil základní informace z děl Cordierova a Lalouova v přeuspořádané podobě spolu s dodatkem o historii utváření kolekcí KandžuruTandžuru. První díl byl publikován v roce 1971; je to abecedně uspořádaný katalog (čísla, autoři, překlady, místa překladu atd.). Dostupné tibetské texty byly původně tištěny v Pekingu mezi roky 1763 a 1795. Tato pekingská edice byla přetištěna univerzitou v Otani pod redakčním vedením Suzukiho v roce 1957. Mimo to jsou zde další edice tibetské Tripitaky; nejvíc známá je edice Snar-than či Narthang, původním tiskem z roku 1742. Velký počet textů patřící do této edice je v držení Akademie věd Sovětského svazu (pozn. překl.: nyní Ruská akademie věd), Bibliothèque Nationale a Musée Guimet ve Francii nebo i dalších institucí.

3. Francouzský překlad: A. Bareau, Journal Asiatique, 1954: pp. 235 ff., 1956: pp. 167 ff., 192 ff.

4. Anglický překlad Roerich a A. S. Altekar, Jayaswal Research Institute, Patna, 1959.

5. Anglický překlad E. Obermiller, 1931.

6. Poprvé ji přeložil Vasiljev do ruštiny v roce 1866, v roce 1869 je pak publikována spolu s jejím německým překladem od A. Schiefnera. Kromě této ruské a německé publikace máme k dispozici i japonský překlad kompletní Táranáthovy Historie, jež přeložil a publikoval Enga Teramoto v roce 1928. Do překladu tohoto díla se také pustil velký indický lingvista Harinath De; několik stránek svého překladu publikoval v lednovém čísle roku 1911 v magazínu The Herald. N. Dutta a U. N. Ghosal do angličtiny přeložili části ze Schiefnerova německého překladu (IHQ vol. 3: pp. 60–8, 508–9, 803–7; vol. 4: pp. 530–3; vol. 5, pp. 715–21; vol. 6: pp. 334–44; vol. 7: pp. 150–60; vol. 8: pp. 247–52; vol. 10: pp. 551–7; vol. 12: pp. 41–50). V roce 1970 Lama Chimpa a Alaka Chattopadhyaya Táranáthovu Historii přeložili do angličtiny. Je to kvalitnější dílo postrádající chyby Schiefnerova a Vasiljevova vydání. V první řadě následuje potálskou edici z roku 1946, kterou však důkladně porovnává s první knihtiskem vyšlou edicí v St. Petersburgu, jež původně publikoval Schiefner v roce 1868. (Pozn. překl.: Anglické vydání: Tāranātha’s History of Buddhism in India, translated from the Tibetan by Lama Chimpa & Alaka Chattopadhyaya, Simla, 1970; reprinty: Motilal Banarsidass.)

7. Ed. S. C. Das, Calcutta, 1908.

8. Ed. N. Dutt a S. N. Sharma v Gilgit Manuscripts vol. 4, Calcutta, 1959, pp. 114–6.

9. Gilgit Manuscripts vol. 1, Srinagar, 1939.

10. Aštásáhasriká-pradžňápáramitá, sanskrtská edice, R. L. Mitra, Bibliotheca Indica, Calcutta, 1888; Pradžňápáramitá 100 000, nekompletní, ed. R. Ghosh, Bibliotheca Indica, Calcutta, 1902–14; Pradžňápáramitá 25 000, ed. N. Dutt, Calcutta Oriental Series, 1934; Pradžňápáramitá 18 000, nekompletní sanskrtský text, ed. E. Conze, Rome, 1962; Pradžňápáramitá 10 000, dvě kapitoly zpětně přeloženy do sanskrtu, S. Know, Oslo, 1941; Pradžňápáramitá 2500, sanskrtská edice, Hikata, Fukoka, 1958 – reprint v: P. L. Vaidya, Mahájánasútra-sangraha, BSTS, Darbhanga; Pradžňápáramitá 700, sanskrtská edice, G. Tucci, Rome, 1923, J. Masuda, Tokyo, 1930, reprint v BSTS; Pradžňápáramitá 300, sanskrtská edice, F. Max Müller, Oxford, 1881, reprint v BSTS, překlad F. Max Müller v Sacred Books of the East, 1894. Literatuře Pradžňápáramity se obzvlášť věnoval E. Conze.

11. Ed. B. T. Bhattacharyya v GOS vol. 53, Baroda, 1931.

12. Částečný překlad Tajima, Étude sur le Mahāvairocanasūtra, Paris, Maisonneuve, 1936.

13. Jednu tibetskou verzi tohoto textu částečně editoval a přeložil Kazi Dawa-Samdup, Śrīcakrasambhāratantra, Calcutta, 1919.

14. Ed. T. Ganapati Sastri, TSS vol. 26, 70, 1920, 1922 (Pozn. překl.: Správně vol. 70 a 76.). Viz také J. Przyluski v BEFEO vol. 23, 1923, pp. 301 ff.

15. IHQ vol. 9, pp. 1 ff.

16. Ed. & tr. D. Snellgrove, 2 vols., London, 1959.

17. Manuskripty v Oriental Institute, Baroda. Viz Sádhanamálá, úvod, 47.

18. Oba texty, Pradžňópája-viniščaja-siddhiDžňánasiddhi, vyšly v editaci B. T. Bhattacharyyi, GOS vol. 44, Baroda, 1929.

19. Apabhramša edice, N. N. Chaudhuri, Calcutta, 1935.

20. Sanskrtská edice, B. T. Bhattacharyya, 2 vols., 26, 41, GOS, Baroda, 1925, 1928.

21. Ed. La Vallée Poussin, Gand, 1896.

22. Ed. M. E. Carelli, GOS, Baroda, 1941.

23. Ed. H. P. Sastri, GOS vol. 40, 1927.

24. Ed. B. T. Bhattacharyya, GOS vol. 109, Baroda, 1949.



obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Divotvorní náthové
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/I