SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Historie tantrismu, 1. díl

N. N. Bhattacharyya: Historie tantrismu, 1. díl

vydání je pozastaveno indologická literatura


Ukázky z díla

O některých šivaistických tantrách z nepálské sbírky





Viděli jsme, že čtyři tantrické texty vzpomínané na jedné kambodžské inskripci z roku 802, která vznikla za vlády Džajavarmana II., jsou částečně zachovalé ve starých manuskriptech v nepálské durbarské knihovně. Z nich Sammóha-tantra se nachází v pozdním névárském manuskriptu. Obsahuje 67 stran rozdělených do deseti kapitol neboli patal. Manuskript Brahma-jámaly na palmovém listu je datován do roku 1052 (nepálský sanvat 172). Je psán starobylým névárským písmem s „háky“ (zahnutou čárkou nad každým písmenem). Zdá se, že je kopií staršího manuskriptu. Manuskript Pingalámaty na palmovém listu je datován do roku 1174 (nepálský sanvat 294). Džajadratha-jámala je velmi rozsáhlé dílo rozdělené do čtyř oddílů zvaných šatka, z nichž každý obsahuje 6000 veršů. Manuskript posledního oddílu pochází z 12. století, zatímco další oddíly z mnohem pozdější doby. Druhý oddíl je nekompletní.1

Sammóha-tantra začíná vyjmenováním devíti mantrických tradic podle Kálikámaty a dvaceti divizí šámbhavů ve vztahu k pro ně důležitým posvátným místům, a popisem literární tradice, použitého písma i jazyka. Poté se zabývá různorodými typy posvátných míst ezoterních sil neboli píth a krajinami, kde převládá kádi nebo hádi způsob duchovní praxe. V páté kapitole nalézáme výčet rozmanitých tantrických škol, čteme o jejich rozšíření a o známosti tantrické literatury v jednotlivých zemích. Následovníci kádihádi jsou rozděleni do devíti regionů (ámnája). Dílo se dotýká čtyř obecných geografických tříd (kérala, kášmíra, gaudavilása) a tří hlavních typů obřadů (divja, kaulaváma) a krom toho se zmiňuje o hlavních a vedlejších tantrách v rozličných krajích. Šestá kapitola se soustřeďuje na detailní vyjmenování literatury jednotlivých škol. Sedmá kapitola mluví o šestidílné klasifikaci tantrické sádhany z mnoha úhlu pohledů.

Brahma-jámala líčí, že toto učení bylo původně v 125 000 verších vyjeveno Šríkanthovi, který pak dílo předal dál ostatním v pozměněných verzích podle jejich kraje působení. Dává velký důraz na rozdělení tantrických škol podle srótanirnaji čili podle tří proudů: pravého (dakšina), levého (váma) a středního (madhjama). Detailně popisuje, který proud jaká božstva a jak uctívá, která poutní místa navštěvuje a které posvátné texty vyznává. Dílo dále vyjmenovává bohy a mudrce, kteří přinesli a vyložili vědění o Šivovi. Na místě, kde píše o dakšina proudu, zvýšenou pozornost věnuje Bhairavům z vidjápíthymantrapíthy. Do vidjápíthy patří Svaččhanda, Kródha, Unmatta, Ugra, Kápálí, Džhankára, ŠékharaVidžaja do mantrapíthy Čanda, Gudaká, Víra, MaháMahávíréša.

Pingalámata je psána formou rozhovoru mezi bohyní Pingalou a bohem Bhairavou. Začíná vysvětlováním terminologie, co znamená ágama, šástra, džňána, tantra apod., a pokračuje vysvětlením záměru předávání tantrických znalostí ostatním. Pingalámata patří do kalpártha pododnože Krijá-sútry, již tento text považuje za jednu ze sedmi tříd tanter. Prašna-prakarana sekce se zabývá záležitostmi kolem lingy a seznamuje nás s vlastnostmi, které áčárjové musejí mít, aby byli způsobilí k jejímu uctívání. Následuje popis rozdílu mezi obecným a speciálními typy uctívání. Vysvětluje, z jakého materiálu se má linga zhotovit, a jak vybrat vhodné místo k její instalaci. Dílo samo o sobě prohlašuje, že patří mezi neobvyklé čili asádhárana tantrické tradice. Přispívá k teorii pojmenování (abhidhána), příčiny (nimitta), subjektu (kartá) a transformace (parináma), jimiž jsou věci podmíněny.

Sambandhávatára, kapitola 35 první části Džajadratha-jámaly, přináší důležité materiály pro historii tantrické literatury. Další kapitola, Sútra-nirnaja, vyjmenovává tantry různých tradic. Kapitola 41 se zabývá jámalou, mangalou, aštakou a guruovskou linií zvěstovatelů tantrických nauk. Druhá část, která je rozdělena na 41 kapitol (ne všechny se dochovaly), přináší nutné znalosti o bozích a jejich obřadech. Třetí a čtvrtá část mají podobný obsah. Navíc se v nich rozebírají mantry, mandaly, meditační postupy neboli dhjány, ikonografie a rozmanité druhy zasvěcování.2



1. Śāstrī, vol. 1, pp. 175; vol. 2, pp. 1 ff., 60, 183.

2. Další podrobnosti viz Bagchi, pp. 96–114.