N. N. Bhattacharyya: Historie tantrismu, 1. díl

vydání je pozastaveno indologická literatura

Ukázky z díla

Šaktické tantry

Počet šaktických (šákta) tanter je převeliký. Je zde tendence mezi ně zahrnout, kromě tanter vyloženě šaktických, i díla jiných tantrických škol, zejména díla šivaistická.

Z tradičního šakticky orientovaného tantrického hlediska Šakti je nedílně obsažena v Šivovi, podobně jako samo hoření v ohni. Pět tváří Šivy – Íšána, Tatpuruša, Sadjódžáta, Vámadéva a Aghóra – symbolizují funkční módy či role, jichž Šakti zastupuje v absolutních kategoriích Vědomí (cit), Blaženosti (ánanda), Vůle (iččhá), Poznání (džňána) a Činorodosti (krijá). Pět úst Šivy dalo vzniknout deseti ágamám: Kámika, Jógadža, Čintja, Mukuta, Amšumán, Dípta, Adžita, Súkšma, Sahasra a Suprabhéda.¹ Ty byly předchůdkyněmi 18 rudrovských ágam: Vidžaja, Nišvása, Madgíta, Páraméšvara, Mukhavimba, Siddha, Santána, Narasinha, Čandrámšu, Vírabhadra, Ágnéja, Svajambhú, Visara, Raurava, Vimala, Kirana, Lalita a Sauméja.² Ty dohromady tvoří 28 šivaistických ágam.

Podle jiné tradice jižní tvář Šivy představuje ústředí neduality a je zvána Jóginívaktra. Zbylé čtyři tváře představují čtyři podmínky: zjevné, pojmenované, zahalení a zakryté.³ Vzájemná kombinace jejich produktů formuje 64 bhairavovských ágam setříděných do osmi (ašta) oktetů (aštak):

1. 1. Bhairaváštaka: Svačhhanda, Bhairava, Čanda, Kródha, Unmatta, Asitánga, Mahóččhúšma a Kankálíša⁴.
2. 2. Jámaláštaka: Brahmá, Višnu, Rudra, Átharvan, Ruru, Vétála, Indra a Svaččhanda.
3. 3. Matákhjáštaka: Raktákhja, Lampatákhja, Lakšmí, Matta, Čáliká, Pingala, Utphullaka a Višvádjá.
4. 4. Mangaláštaka: Bhairaví, Piču, Samudbhava, Bráhmíkalá, Čandrákhjá, Mangalá, Vidžajá a Sarvamangalá.
5. 5. Čakráštaka: Mantra, Varna, Šakti, Kalá, Kála, Vindu, Náda a Guhja.
6. 6. Šikháštaka: Bhairaví, Víná, Vínámaní, Sammóha, Damaru, Átharvaka, Kavandha a Širaščhéda.
7. 7. Bahurúpáštaka: Andhaka, Rurubhéda, Adžákhjá, Malasangaka, Varnakantha, Vibhanga, Džválina a Mátrródana.
8. 8. Vágíšáštaka: Bhairaví, Čihiká, Hansákhja, Kádambiká, Hrllékhá, Čandralékhá, Viddjullékhá a Vidjunmála.

Některá z výše jmenovaných tantrických děl se nám dochovala, a tak lze předpokládat, že ani ostatní názvy nebudou imaginární. Přesto, realističtější seznam děl nacházíme ve Váráhí-tantře, která vyjmenovává dvacet šákta tanter: Nílapatáká, Vámakéšvara, Mrtjuňdžaja, Jógárnava, Májá či Mahá, Dakšinámúrti, Káliká, Káméšvarí, Haragaurí, Kubdžiká, Kátjájaní, Pratjangirá, Mahálakšmí, Tripurárnava, Sarasvatí, Jóginí, Váráhí, Gavákší, Nárájaníja a Mrdání. Podobné seznamy přinášejí i další tantry, ale není nutno je všechny zde vyjmenovávat. Větší počet výše vyjmenovaných děl je k dispozici v manuskriptech, pocházejí však z pozdní doby. Jen pár z nich bylo publikováno knižně. Například Jóginí-tantra se zdá být starším počinem, pokud se seznamu dá věřit, ale její nynější forma určitě nevznikla dříve než v pozdním středověku.⁵ Zdá se, že díla, která seznam zmiňuje, měla starší podobu, jež se za nějakou dobu, po níž panovaly nepříznivé podmínky, vytratila či byla zničena, ale která byla v pozdním středověku na základě ústní tradice tehdy stále živé guruovské linie obnovena.

Takový postup můžeme doložit na příkladu Kubdžiká-tantry, která je zmiňovaná jakožto velká tantra (mahátantra) ve výše uvedeném seznamu Váráhí-tantry. H. P. Śāstrī doložil, že Kubdžikámata, jak je tato tantra také zvána, patřila do zvláštní školy, do které byly začleněny různé odnože jako kulálikámnája, šrímata, kádimata, vidjápítha a další. Tato škola měla i pár dodatečných písem, jakými byly Šrímatóttara, Manthánabhairava a Kubdžikámatóttara. Původní literatura školy kubdžiká obsahovala čtyři šatky, z nichž každá obsahovala 6000 veršů.⁶ Výše jsme již referovali o jednom manuskriptu Kubdžikámaty z kolekce Asiatic Society of Bengal, jenž je psán v guptovském písmu. Abhinavagupta ve své Trimšice odkazuje na Kubdžikámatu. Počínajíc 12. stoletím sepisování dalších děl v této škole ustalo. Podobných raných děl, která sice byla ztracena, ale která byla po několika století obnovena, bylo více.

Kromě podobných výčtů děl, jež vidíme například ve Váráhí-tantře, máme z velkého počtu textů k dispozici výtahy v tantrických kompendiích a komentářích. Vyjmenujme zde několik z nich: Bhútadámara, Džajadratha-jámala, Graha-jámala, Déví-jámala, Nitjá, Niruttara, Guptasádhana, Čámundá, Mundamálá, Málinívidžaja, Bhútašuddhi, Mantramahódadhi, Tripurására, Tripurárahasja, Kulárnava, Džňánárnava, Mahákauladžňána-vinirnaja, Prapaňčasára, Šáradátilaka, Matsja-súkta, Mahánirvána. Původní Vámakéšvara-tantra je nejspíše ztracená, ale její část pod názvem Nitjášódašikárnava⁷ je dostupná. K ní proslulý šaktický mystik a učenec Bháskararája napsal svůj komentář pod názvem Sétubandha. Poslední tři kapitoly Nitjášódašikárnavy tvoří vlastní tantru pod názvem Jóginíhrdaja. K Jóginíhrdaji napsal svůj dípiká-komentář Amrtánandanátha, žák Punjánandanáthy.⁸ Dalším důležitým dílem je Tantrarádža-tantra; zabývá se naukou kádimaty ve 36 kapitolách.⁹ Zdá se, že je provázána s ranějšími formami Jóginí-tantry a Mrdání-tantry. Má pár dobře známých komentářů, z nichž si nejvíce zasluhuje zmínku Manóramá od Subhagánandanáthy. Další komentář napsala Pránamaňdžarí, manželka věhlasného tantrického autora Prémanidhiho Panthy.¹⁰

O další důležité tantře, Kulárnavě, bude řeč níže v samostatné podkapitole. Důležitá je i Džňánárnava; obsahuje 26 kapitol (patala) s 2300 verši.¹¹ Rudra-jámala, ačkoliv některé její části patří do pozdější doby, je autory tantrických kompendií považována za dílo velkého významu. Její rozsah činí více než 6000 šlók v anuštubh metru v 66 kapitolách.¹² Šaktisangama-tantra je starší dílo, které mimo jiné vyjmenovává tantrické školy včetně čínské. Je rozdělena na čtyři části podle čtyř bohyní, kterým se v nich věnuje: Kálí, Tárá, Sundarí a Čhinnamastá.¹³ Páránanda-sútra¹⁴ je dalším tantrickým textem; byla sestavena někdy po roce 900. Parašuráma-kalpasútra¹⁵ vznikla před rokem 1300. Z pozdějších tanter zmiňme Tárá-tantru; má 6 patal a 150 veršů. Nacházíme v ní odkaz na Vašišthovu legendu o Táře a na Buddhu jakožto tantrického učitele. Dále mluví o devíti kaula guruech, jejichž jména končí na „nátha“. Rovněž cituje z Maháčínákhjá-tantry.¹⁶ Do této kategorie textů patří i Kulačúdámani-tantra¹⁷ se svými sedmi patalami a 430 verši, Kálívilása-tantra¹⁸ pojednávající o proslulých tantrických pěti „m“ (mezi něž patří i soulož), sestavená nejspíše ve východním Bengálsku nebo v Ásámu, Tantrábhidhána¹⁹, Dakšinámúrti-sanhitá²⁰, Pádukápaňčaka²¹, Mahéšvara-tantra²² a další. Co se týče moderních tanter, uveďme objemnou Méru-tantru, která v 35 kapitolách předkládá 16 000 veršů.²³ V jedné části mluví o Angličanech a o Londýnu. I Mahánirvána-tantra je moderním dílem, dílem však důležitým, které pokračuje v nauce starší tradice. Tuto tantru poprvé publikoval Ádi Brahmó Samádž. V předmluvě se tvrdí, že k její edici byly použity tři manuskripty, z nichž jeden patřil samotnému Samádži, druhý opatřil Durgdas Chaudhuri a třetí se nacházel v knihovně Rammohana Roye.²⁴ Mahánirvána-tantra zastupuje to nejlepší z vysoce inteligentních děl tantrické tradice.

Šankaráčárjovi bylo připisováno autorství mnoha tantrických děl: například Prapaňčasára, jež je v rámci šaktické tradice považována za dílo s velkou autoritou.²⁵ Pozůstává z 36 patal, její vivarana-komentář je připisovaný Padmapádovi. Saundarjalaharí, hymnus k Bohyni, je také připisována Šankaráčárjovi.²⁶ Má četné komentáře. Ty od Gangáhariho a Lakšmídhary nám podávají cenné informace o rozličných aspektech kultu Šakti. Šankaráčárjovi se přičítají i komentáře k tantrickým dílům, například k Šrívidjáratna-sútře, jejíž autorství tradice připisuje Gaudapádovi.²⁷ Punjánandanáthova Kámakalávilása je dobře známým tantrickým spisem. K ní pod názvem Čidvallí napsal svůj komentář Natanánandanátha. Jedním z nejdůležitějších tantrických kompendií je Šáradátilaka od Lakšmany Déšiky přibližně z 11. století.²⁸ Toto věhlasné kompendium má řadu komentářů; nejučenější a nejpřehlednější z nich je Padárthádarša od Rághavabhatty z konce 15. století.²⁹

Matsja-súkta, považovaná za mahátantru, byla sestavena Halájudhou Mišrou, dvořanem krále Lakšmanasény. Jeho dílo je objemné: má 64 patal. Je z něj často citováno v pozdější tantrické literatuře. Mahídharův Mantramahódadhi³⁰ z roku 1589 je dodnes velmi populární dílem, které přináší mantry k různým božstvům. Púrnánanda ze 16. století napsal několik tantrických děl. Jeho Šjámárahasja o 16 kapitolách se zabývá různými rituály ve spojitosti s uctíváním bohyně Šjámá či Kálí.³¹ Jeho Šrítattvačintámani přibližuje tantrické obřady převážně s odkazem na kult šrívidjá.³² Z 85 veršů pozůstávající Šatčakranirúpana je Púrnánandovi taky přisuzovaná³³. Brahmánandagiri, učitel Púrnánandy, sestavil Šáktánandataranginí³⁴ čítající 18 kapitol. Pojednává v ní rituální stránkou uctívání Šakti. Jeho Tárárahasja má čtyři oddíly a zabývá se otázkami kolem bohyně Táry v jejích četných podobách.³⁵ Narasinha Thakkura napsal Tárábhaktisudhárnavu. Je to objemné pozdní tantrické dílo asi z konce 17. století.³⁶ V jedenácti sekcích zvaných tarangy se soustřeďuje na uctívání bohyně Táry, buddhistický charakter jejího kultu zde však není zmiňován. Z dalších děl individuálních autorů uveďme Kaulávalí-nirnaju od Džňánasiddhiho,³⁷ Kálidásovi přičítanou Čidgaganačandriku,³⁸ Haritájanovu Tripurarahasju se Šrínivásovým komentářem Tátparja-dípiká,³⁹ Tripurásamuččaju od Nágabhatty s Govindáčárjovým komentářem⁴⁰ a Mátrkáčakravivéku od Svatantránandanáthy se Šivánandovým komentářem.⁴¹

Největší oblibě se mezi tantrickými kompendiemi pro svou úplnost těší Tantrasára od Kršnánandy Ágamavágíši.⁴² Co se týče tantrických komentátorů, výsostné postavení má Bháskararája z první poloviny 18. století, jeden z největších učenců a myslitelů. Jeho nejvýznačnější komentáře jsou: Sétubandha⁴³ k Nitjášódašikárnava sekci Vámakéšvara-tantry, Saubhágjabháskara⁴⁴ k Lalitásahasranáma sekci Brahmánda-purány, Guptavatí⁴⁵ k Dévímáhátmja sekci Márkandéja-purány a jeho nezávislý traktát Varivasjárahasja objasňující rozmanité aspekty šaktismu.⁴⁶ Z jeho žáků byl výtečný Umánandanátha, který napsal Nitjóstavu,⁴⁷ což představuje přídavek k Parašuráma-kalpasútře. Nílakantha v polovině 18. století napsal svůj věhlasný komentář k Dévíbhágavatě. Toto dílo je důležitým příspěvkem ke správnému pochopení šakticko-tantrických idejí. Z novějších děl uveďme Pránatóšaní,⁴⁸ jež zkompiloval Rámatóšana Vidjálankára v roce 1743 letopočtu šaka na žádost Prankrishny Biswase, statkáře z Khardahy nedaleko Kolkaty (Calcutta). Tato kompilace o tisíci stránkách byla díky své velké popularitě mezi tantrickými adepty opakovaně publikována. Další bohatý statkář, Harakumar z kolkatské rodiny Thákurů (Ṭhākur, Tagore), pod tituly Haratattvadídhiti a Puraščaranabódhiní zkompiloval četná tantrická díla různých zaměření.⁴⁹