SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Divotvorní náthové

Simon Digby: Divotvorní náthové

vyšla v říjnu 2014 jóginské příběhy, folklór


Ukázky z díla

Pozadí událostí a povídek



Pověsti o lidech, kteří se stali pány sebe samých, zvaných náthové, nebo o těch, kteří došli duchovní dokonalosti, zvaných siddhové, sdílí vícero indických tradic, ponejvíce však šivaisté neboli vyznavači boha Šivy anebo buddhisté diamantové cesty (vadžrajána), kteří se přesunuli do Tibetu, kde se tyto pověsti zachovaly. Literární formu těmto pověstem dali Abhajadatta (asi 13. století) a Táranátha (zhruba rok 1600). Vyprávění se točí okolo Matsjéndranátha a jeho žáků, jako je Górakh, Džálandhari a Káníphá/Kánha/Kršnáčárja. Górakhnáth většinou stojí mimo svatopisecké (hagiografické) tradice buddhistické vadžrajány. Někteří vyznavači prohlásili Górakhnátha zhruba v 15. století za svrchovaného Boha.

Tyto pověsti je možno pokládat za dějepisné či dějepravné příběhy, v nichž se odráží měnící se věroučná scéna středověké severní Indie zhruba od 8. do 12. století. Z tohoto pohledu lze vidět v záchraně Matsjéndranátha z banánovníkového lesa nebo z království žen posun od sexuálních praktik tantrického učení kaula k hathajógickému celibátu. Tyto legendy je možno mít i za prostředek pro předávání jógických nauk, pokud jde o tělesnou nesmrtelnost anebo o činnost souběžnou s alchymickou přeměnou běžných kovů v zlato.

Vypracovanou a zjevnou souběžnost lze najít mezi jógickými naukami o síle, těle a hmotě a svatými místy, která si jógini zvolili za svá poutní místa. Obecně je kouzlo těchto legend v rámcovém vyprávění důvěrně známé především obyčejným lidem z nižších kast napříč indickým subkontinentem, od Ásámu až po Sindh a od Péšávaru až po Karnátaku.

Hlavní oltář Górakhnátha v klášterním středisku v Puškaru. Foto Jan Strnad, 2010.

Slovo džógí, tak jak je známe z přítomné severoindické nářeční výslovnosti, se přinejmenším po jedno tisíciletí nezměnilo. Tutéž standardní spisovnou podobu má i v perštině (fársí), urdštině a paňdžábí.

Pasáže, které jsou zde přeloženy, vycházejí z indoperské svatopisecké (hagiografické) tradice vtělené do záznamů rozhovorů súfijských šejků a do sbírek žertovných historek patřících také k jejich životu a činům. Tato tradice často umožňuje časové zařazení, které chybí v příslušném indickém příbuzném písemnictví.

Zmínky o setkáních a rozhovorech mezi súfijskými šejky a džógí jsou velmi časté. Obvykle se týkají jóginů společenství náthů – náth panthí. Mnohé z těchto historek zachytily přátelské vztahy džógíů k súfijským pírům i jiným muslimům. Džógíové často propagovali myšlenku, že mezi jejich přesvědčením a přesvědčením muslimů není podstatnějších rozdílů. Ozvěnu tohoto přístupu nalézáme dokonce v představě tibetského historika Táranáthy (působil kolem roku 1600), že Górakhnáthovi stoupenci pomáhali muslimům, když ti ovládli v 13. století severní Indii a buddhismus se z ní ztratil. Jeden z muslimských autorů, pocházející pravděpodobně z 15. století, odmítá tvrzení džógíů, že náthové nebo siddhové byli totožní s proroky předchozích dob, o nichž se zmiňuje Korán. O tom, že tato tradice u společenství náth panthí přetrvala až do 20. století, svědčí předposlední kapitola našeho překladu vyprávějící o Górakhnáthově pouti do Mekky a o tom, jak si vybral čtyři žáky, aby tam šířili jeho učení.

Gésúdaráz nazývá náthovského jógina a jeho žáka súfijským označením pírmuríd. Je to líčení, jehož vypravěč neví nic o úloze svůdkyně nebo převtělené víly (apsaras), ani o síle ženských osidel. Zájmem staršího z jóginů, Matsjéndranátha, je jen a jen vyzkoušet účinnost získaného léčebného prostředku, který má umožnit zadržení semene. Teprve potom ho přepadnou pohlavní choutky. Górakhnáthův doprovod pěveckého a tanečního souboru ve funkci nosiče pochodně a hudebníka bez jediné narážky na pohlavní proměnu a vůbec pojem země, kde smí žít pouze ženy, to vše je Gésúdarázovu myšlení zcela jasně cizí. Górakhnáthovu roli bubeníka původní text nezmiňuje, ale smyslem jeho pronesených nebo vyzpívaných slov ve zvláštním jazyce džógíů (zabán-i džógija-i chvéš) je probudit v Matsjéndranáthovi paměť. Tato poznámka napovídá, že Gésúdaráz si byl vědom existence tzv. jazyka soumraku (sandhjá bhášá) džógíů.

Mnohé podoby tradiční severoindické historky (dastan či kissa, kahání či kathá) se dochovaly až do poloviny 20. století v krátkých anekdotách o „starostovi a holiči“. Nejstarší vydání takové sbírky pochází z dvacátých let 20. století, některé z historek však byly v šedesátých letech nebo ještě později zmodernizovány. V mnoha těchto historkách se to hemží králi (rádžá), ministry (mantrí) a princi (rádžkumár), vyskytují se v nich ale i další, méně významné dramatis personae. Tyto postavy byly do tištěných vydání doplněny ještě před koncem 19. století, pravděpodobně pod vlivem velmi populárních historek od Pandita Rangího Lála z Mathury.

Pozadí událostí příběhu pochází z dávnějších dob. Daleké putování přes pláně severní Indie se odehrávalo na koních nebo pěšky a putovalo se celý dlouhý den, od úsvitu do soumraku, kdy byl rozbit tábor. Jedná se o romantickou evokaci způsobu cestování, jaký byl běžný před příchodem železnice v polovině 19. století. Odráží nostalgii po tradičním uspořádání hinduistické společnosti reprezentované jednoduchým vzorem v podobě rozdělení funkcí ve vesnické komunitě.


obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Šivaismus
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/I