SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Muž, který byl ženou,

Dr. Devdutt Pattanaik: Muž, který byl ženou,

vydání je pozastaveno hinduismus, mytologie


Ukázky z díla

Kapitola 1 – Ženy, které se staly muži




Šikhandi je vedlejší, nicméně důležitá postava hinduistického eposu Mahábhárata. Jeho/její nejednoznačná sexualita přitahuje už po celé generace spisovatele, autory divadelních her i filmaře. Ve velkolepém televizním seriálu z roku 1988 nazvaném Mahabharata z produkce B. R. Chopry, vysílaném indickou státní televizí Doordarshan, ztvárnil roli Šikhandi(ho) mužský herec oblečený do výrazně ženského oděvu a jeho scény byly podbarveny temnou hudbou. V televizním seriálu Ramanandy Sagara Shri Krishna, vysílaném o několik let později, hrála tuto roli žena honosící se knírem. Ženě přisoudil roli Šikhandi ve své mezinárodně proslulé divadelní hře nazvané Le Mahabharata i divadelní autor Peter Brook. Šikhandi není ani muž, ani žena.

Nebo ještě lépe, je to muž i žena. Nejprve je ženou, rodí se s ženským tělem, ale vychováván(a) je jako muž. Během svatební noci se sice její/jeho tělo promění v tělo muže, na vrcholu života je však považován(a) za ženu.

Muž se srdcem ženy? Žena s mužským tělem? Hermafrodit? Hidžra? Nikdo přesně neví, nicméně výraz šikhandi se v běžné řeči stále užívá jako hanlivé označení zženštělého muže nebo mužatky. Často se tak děje bez dostatečné znalosti života Šikhandi(ho), na základě zestručnělých populárních verzí Mahábháraty. V Irawati Karveho Yugāntě, dnes již legendárním komentáři k velkolepému eposu, popisuje autor Šikhandi(ho) jako muže, který byl v předchozím životě ženou jménem Ambá. Tento detail je dobře znám, protože hraje ústřední roli ve vývoji příběhu. Stejnou myšlenkovou linii sleduje i publikace Mahabharata Kamaly Subramaniamové. Fakt, že Ambá se znovuzrodila s tělem ženy, ale otec ji vychovával jako muže, ovšem zůstává pominut. Ani o samotné transformaci ženského těla v mužské se nic nedozvíme.

Abychom pochopili Šikhandi(ho), musíme něco zvědět o Ambě. Abychom porozuměli Ambě – a její tragédii v mužském světě – musíme se prokousat komplikovaným příběhem s množstvím postav, které v eposu vystupují, až k postavě jménem Bhíšma. Než se dostaneme k příběhu Bhíšmy a jeho vztahu k Ambě a k tomu, jak se z Amby stane Šikhandi, podívejme se nejprve blíže na samotný epos Mahábhárata.

Mahábhárata je veršovaný epos psaný v sanskrtu (indická obdoba latiny), který je svým rozsahem osmkrát větší než IliasOdysseia dohromady. Jeho finální podoba se ustálila někdy mezi lety 300 před n. l. a 300 n. l., což je doba rozkvětu a pádu Římské říše. Všeobecně se má za to, že tento epos byl původně jednoduchou lidovou historkou menšího rozsahu. Časem si ovšem tuto historku přisvojili bráhmani, kasta kněžích, která je už více než tři tisíce let v tradiční hinduistické hierarchii nejvyšší kastou, „sanskrtizovali“ ji a upravili podle svého. Námět se točí kolem kněžích a jejich patronů, kolem králů a válečníků, přičemž prostý lid – obchodníci, rolníci, pastevci a řemeslníci – slouží pouze jako kulisy příběhu.

Kdysi byl tento epos znám pod názvem Džaja („vítězství“) a obsahoval několik tisíc veršů. Když se posléze začal šířit nejen ústním podáním v provedení putujících bardů, ale dostal se i do knihoven kněžích, byl obohacen o rodokmeny králů a o další didaktické materiály, jako například kosmogonické, kosmologické, filozofické a astrologické věštby.

Finální verze, nazvaná Mahábhárata (mahá znamená „velký“; bhárata je jednak tradiční název Indie, a jednak název starodávné královské dynastie), obsahuje osmnáct kapitol a pokrývá dobu sedmi generací králů dynastie Bháratovců. Začíná Pratípou, dědečkem Bhíšmy a končí Džanamédžajou, Bhíšmovým prapravnukem. Jádrem příběhu je boj mezi pěti Pánduovci a jejich bratranci Kuruovci o nadvládu nad Hastinápurem, který vrcholí strašlivou bitvou na kurukšétře.

Většina hinduistů nepovažuje Mahábháratu za fikci. Považují tento epos za itihásu neboli historický popis. Lze se u nich setkat i s názory, že se jedná o legendární historický popis založený na skutečném bratrovražedném boji, který probíhal kolem roku 1000 před n. l., tedy přibližně v době, kdy měl Šalamoun budovat svůj chrám v Jeruzalémě a Mykény zaútočit na Tróju. Tradičně orientované výklady tuto dobu posouvají až na přibližně 3000 před n. l. Za autora eposu se považuje Vjása, legendární kompilátor védských spisů. Zapisovatele mu prý dělal Ganapati, bůh se sloní hlavou. Z Mahábháraty to činí náboženský spis. Status posvátného písma mu propůjčuje i fakt, že jednou z jeho postav je Kršna, o němž jsou mnozí přesvědčeni, že je nejvyšším zosobněním božství. Kršnovi a jeho božství se budeme věnovat více v rozpravě o Bhagavad-gítě. Nejprve se ale věnujme Bhíšmovi.