SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Muž, který byl ženou,

Dr. Devdutt Pattanaik: Muž, který byl ženou,

vydání je pozastaveno hinduismus, mytologie


Ukázky z díla

Les, v němž se muži mění v ženy




Princ Sudjumna vstoupil mimoděk do lesa právě ve chvíli, kdy se v něm miloval Šiva s Párvatí. Šiva chtěl předejít narušení jejich spojení, a proto učinil předem kouzlo. Každý, kdo vstoupí do lesa, nechť se promění v ženu. Když Sudjumna zjistil, že se proměnil v ženu, prosil Šivu, aby kouzlo vrátil. Ale jelikož některá kouzla nelze vrátit, pouze pozměnit, rozhodl Šiva, že žena Sudjumna, respektive Ilá, bude měnit pohlaví každý měsíc a nikdy si svou sexuální přeměnu nebude pamatovat. Budha, pán planety Merkur, syn měsíčního boha a hvězdné bohyně, se do ženy Ily zamiloval. Když se Ilá proměnila opět v muže, bylo Sudjumnovi divné, cože dělá v lese. Budha mu zalhal, že bouře zabila všechny Sudjumnovy sloužící a na něj samotného že přišla hluboká dřímota. V Sudjumnovi vyvolala zpráva o smrti sloužících tak hluboký žal, že se rozhodl stáhnout ze světa a zůstat v lese. A tak se Sudjumna každý měsíc proměňoval v ženu, Budha se s ní miloval, a když se Sudjumna proměnil zpátky v muže, věnoval se studiu písem a pokání pod Budhovým vedením. Za nějaký čas porodila Ilá chlapce jménem Purúravas, jehož synové se stali dalšími vládci Indie. Potomci Ily nazvali sami sebe Ailové (Ilovci).

Příběh Sudjumny/Ily je klasickou ukázkou toho, co badatelé nazývají „průběžná androgynita“, proměna pohlaví, k níž dochází na určitou dobu. Příběh Sudjumny/Ily vypráví i Rámájana, Mahábhárata a několik purán (středověké kroniky bohů a králů datované 500 až 1500 n. l.), což ukazuje na jeho významnost. Každý ze zdrojů vypráví příběh v pozměněné podobě.

V Mahábháratě je Ilá nejstarší dcerou Manua, prvního krále světa, která se ještě předtím, než se v začarovaném lese jakožto Sudjumna promění v ženu, stává oním mužem Sudjumnou. Podle Harivamši, pozdějšího dodatku k Mahábháratě, se Sudjumna/Ilá rodí jako dcera, protože kněz vzývající bohy se dopustil ve svém chvalozpěvu chyby. Chyba je později napravena a ze Sudjumny/Ily se stává muž, dokud nevstoupí do začarovaného lesa. Život Sudjumny/Ily je tak případem ženy proměněné v muže, který se cyklicky mění zpět v ženu. V Rámájaně je Sudjumna/Ilá mužem hned zpočátku, což činí z příběhu relativně nekomplikovaný případ muže, který se na určitý čas pravidelně proměňuje v ženu.

V žádné z těchto variant příběhu nechce být Sudjumna/Ilá ženou. Musí se ale se životem průběžné androgynity, který provází ztráta vzpomínek na to, co dělal(a) v těle s opačnou biologií, smířit. Existuje pouze jediná verze příběhu, uvedená v Skanda-puráně, v níž Ilá touží být ženou a sloužit bohyni. Ale nakonec pod vlivem samotné bohyně, která říká, že život ženy není než „prokletí a žal“, změní názor. Ve světě, v němž jsou ženy považovány za podřadné, dává smysl stát se mužem nebo zůstat mužem.

Lze vysledovat nápadnou podobnost mezi tímto příběhem a příběhem Čúdály/Kumbhaky/Madaniky, který jsem uvedl v první kapitole. Sudjumna se podobně jako Kumbhaka věnuje záležitostem, které se tradičně považují za mužské (studium, seberozvoj). Když se ale změní v ženu, věnuje se podobně jako Madaniká věcem, které jsou považovány za ženské (sex, rození dětí). Podobně jako Šikhidhvadža, i Budha ví, že jeho milenka je v jádru muž, nijak ho to ale neodrazuje od milování s ní. Milování je ovšem konec, jakmile se milence navrátí její mužská biologie. Vzhled je podle všeho důležitější než podstata.

Když se z Ily stane muž a zapomene na svou ženskou existenci, Budha se podle Rámájany nenamáhá, aby ho o kouzlu a o každoměsíčních proměnách zpravil. Namísto toho lže a zajišťuje si tak, že Sudjumna zůstane v lese a bude se s ním každý měsíc, jakmile se změní v Ilu, milovat. Neomlouvá se Budha Ile svým lhaním náhodou za své homosexuální touhy? Nebo se snad jedná o případ transsexuality, která tímto způsobem razí cestu realizaci homosexuálních tužeb v rámci heterosexuality?

Bhágavata-purána (asi 950 n. l.) nás informuje, že Sudjumna/Ilá posléze vstupuje na nebesa a nese při tom jasné známky mužství i ženství. Jiná písma zdůrazňují jeho/její konečnou proměnu v muže. Zůstává nejasné, zda je jeho/její mužství obnoveno, protože si vzpomene na své prokletí a usmíří si Šivu, nebo proto, že jeho příbuzní nabídnou bohům modlitby a oběti.

Ve všech verzích tohoto příběhu se opakuje jeden motiv, a sice že matka Ailů byla zároveň jejich otcem. Podle Mahábháraty má Ilá dvě skupiny dětí – zplozené za její mužské podoby a za její ženské podoby. Epos nás zpravuje, že na naléhání mudrce Vasišthy se děti zplozené za Iliny ženské podoby stávají nástupci Sudjumny na trůně. To vedlo k euhemeristickým výkladům Iliny androgynity v tom smyslu, že Ilá byla Manuovou dcerou.

Do pozdějšího patriarchátu ale žena jako zdrojová postava nezapadala, proto bylo zapotřebí udělat z ženského předka muže a vznikl propracovaný mýtus.

Podle tradičních zdrojů vládly v Indii dvě královské linie – solární dynastie, jejímž praotcem byl Ikšváku, a lunární dynastie, jejíž pramatkou byla Ilá. Ikšváku i Ilá byly dětmi Manua, prvního člověka. Mezi solární a lunární dynastií králů existují zajímavé rozdíly. Hrdinové jako je Ráma, kteří se přidržují sociálních pravidel i za cenu obětování vlastního štěstí, pocházejí ze solární linie, zatímco v lunární linii se to hemží hrdiny, jako je Kršna, kteří hrají podle vlastních pravidel. V legendách o solárních králích je jasně definována hranice mezi dobrem a zlem. V případě lunárních králů je tato hranice nezřetelná. Uvědomíme-li si tento fakt, nebude nám připadat nijak podivné, že zakladatel lunární linie osciluje mezi maskulinitou a feminitou.

Rámájana získala svou konečnou podobu mezi lety 200 před n. l. a 200 n. l. Rámájana je sice kratší než Mahábhárata, je ale jazykově i obsahově propracovanější. Zatímco Mahábhárata i její dodatek Harivamša se točí kolem životů lunárních králů, Rámájana se zaměřuje na příběh Rámy, největšího krále solární dynastie. Podobně jako Kršna, i Ráma je božskou inkarnací, manifestací Višnua na zemi. Rámova vznešenost ovšem kontrastuje s podmanivou mazaností Kršny. Navzdory společné esenci (Višnu) mají rozdílnou osobnost i přístup k životu, což se připisuje rozdílným dobám, v nichž žili. Ráma chodil po zemi v raných dobách, kdy byla dharma více respektována a svět byl méně zkažený.

Rámájana vypráví příběh Rámy, prince z Ajódhji, který se vzdává nároku na trůn a odchází do lesů na znamení úcty vůči slibu, který dal jeho otec své ambiciózní mladé ženě Kaikéjí, Rámově nevlastní matce (situace ne nepodobná Bhíšmově situaci). Rámova poslušná manželka Sítá a bratr Lakšmana ho do lesů následují a čtrnáct let se stoicky potýkají se životem v divočině. V posledním roce exilu unese rákšaský král Rávana Sítu. Epos vypráví, jak Ráma a Lakšmana sestaví armádu opic, překročí moře na ostrov Lanka, bojují s rákšasy, zabijí Rávanu a zachrání Sítu.

Pro mnohé je příběh o Rámově exilu příběhem árizace jižní Indie, protože Rámu jeho exil vede z království na severu Indie přes pohoří Vindhja, prales Dandaka, dekkánskou náhorní plošinu a Indický oceán až na ostrovní království Lanka (tradiční víra tvrdí, že se jedná o ostrov Srí Lanka, což ale nebylo archeologicky prokázáno).

Árja je podle hinduistických spisů vznešená bytost, která respektuje védské uspořádání společnosti a přidržuje se dharmy. Dharma je posvátný zákon, jehož základem je učení o povinnosti a sebeovládání. Ráma je jeho nejvyšším přívržencem, zosobněným naplněním, marjádá purušóttam. Je ctnostný, poslušný, vznešený, milosrdný a zcela nepodobný svému protějšku, arogantnímu, nestoudnému, nelítostnému, divokému Rávanovi, králi zloduchů rákšasů, který se přidržuje zákona džungle, kde platí právo silnějšího, a který terorizuje mudrce, zabíjí krále a znásilňuje ženy.

Opice, které pomáhají Rámovi zachránit Sítu, vede Sugríva. Sugríva a jeho starší bratr Válin mají otce, kterým je muž ne zcela nepodobný Bhangášvanovi a Sudjumnovi, který je zároveň jejich otcem i matkou.

Abychom mohli pokročit dále, musíme si ujasnit, co znamená slovo „opice“. Je možné, že slovo označující opici, vánara, bylo odvozeno ze dvou slov: les (vana) a člověk (nara). Vypadá to, že autor eposu použil slovo „opice“ jako poněkud povýšenou uměleckou licenci k popisu neárijských, ale ke spolupráci ochotných jižních kmenů, aby je tak odlišil od neárijských, ale nepřátelských kmenů, které popisuje jako „démony“ – rákšase. Džinistické verze Rámájany považují identifikaci rákšasů s démony a vánary s opicemi za poněkud přitaženou za vlasy. Podle nich byli vánarové mnohem spíše vzdálenými příbuznými rákšasů, kteří používali znak opice jako svůj kmenový emblém.28

Následující příběh z Purāṇic Encyclopaedia Vettama Maniho vypráví, jak vzešli ze spojení dvou mužů Sugríva a Válin.



28. Ramanujan, Three Hundred Rāmāyaṇas – Five Examples and Three Thoughts on Translation, in: Dharwadker (ed.), The Collected Essayes of A. K. Ramanujan, s. 144–146.