SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Muž, který byl ženou,

Dr. Devdutt Pattanaik: Muž, který byl ženou,

vydání je pozastaveno hinduismus, mytologie


Ukázky z díla

Šivův a Višnuův syn




Jednou spatřil Šiva Višnua v podobě Móhiní. Přemožen touhou objal Móhiní a vypustil semeno. Z vypuštěného semene se narodilo dítě, které dostal do péče jeden bezdětný král. Chlapec dostal jméno Manikantha („perlokrký“), protože měl při narození kolem krku náhrdelník. Vyrostl z něj moudrý, udatný a mužný bojovník, který bránil své království před nájezdníky, čímž si vysloužil lásku a úctu lidu. Během cest se spřátelil s muslimským bojovníkem Vavarem a s bojovníkem z nižší kasty jménem Kadutha.

Královna, Manikanthova nevlastní matka, mezitím otěhotněla a porodila syna. Ke slovu se dostaly královniny nehezké ambice. Zatoužila, aby se nástupcem krále stal nikoli adoptovaný Manikantha, nýbrž její vlastní syn.

Aby zbavila syna soupeře, předstírala nemoc a prohlásila, že uzdravit ji může pouze tygří mléko, které jí obstará nějaký ctnostný mladík. Manikantha se okamžitě vydal úkol splnit. Měl božskou auru, a bylo pro něj tudíž snadné ochočit si tygřice. Když získal tygří mléko, vydal se na hřbetu tygřic nazpět do paláce. Cestou domů potkal buvolí strašidlo jménem Mahiší, která ho vyzvala na souboj. Manikantha s ní bojoval a zabil ji. Z mrtvoly vystoupila nymfa jménem Lílá. Nesla na sobě předtím prokletí, že musí bloudit lesem v podobě strašidla, dokud s ní nesvede boj ctnostný mladík a neporazí ji. Prosila Manikanthu, aby se s ní oženil. „Ožením se s tebou,“ odvětil, „v den, kdy mou svatyni nenavštíví žádný ctnostný mladík.“

Manikantha se vrátil na tygrech do království svého otce, kde byl přivítán zástupy lidí. Dal královně žádané mléko a pak, protože vytušil její skutečný úmysl, se vzdal koruny, uchýlil se na vrcholek hory Sabarimaly a pustil se do meditace. Král ho prosil, aby se vrátil, on ale odmítl. Král nechtěl syna ztratit, připevnil Manikanthovi na nohy pruhy látky a nechal na jeho počest zbudovat na vrcholku hory Sabarimaly svatyni.

Do svatyně vedlo osmnáct schodů, na paměť osmnácti let, které prožil Manikantha jako princ, než se stal božskou bytostí, ctnostným bojovníkem, vírou, bohem. Lidé začali chlapci-bohu říkat Ajjappa (otec).

Ajjappovo zrození je nebiologické. Móhiní/Višnu není těhotná/ý. Pouze podněcuje Šivu k vypuštění semene. Ajjappa je tudíž ajónidža vírou, hrdinou, který se nezrodil z dělohy. Jak jsme si vysvětlili ve druhé kapitole, semeno nabuzené pokáním a dlouho zadržované získává takovou sílu, že se může samo, bez zásahu ženského semene a bez inkubace v děloze, transformovat v čistě mužské dítě.

Příběh Manikanthy/Ajjappy má zřejmý mizogynní a homoerotický podtext. Hrdinovými nepřáteli jsou dvě ženy (královna a strašidlo). Manikantha/Ajjappa se straní žen, vyhýbá se manželství a dává přednost společnosti mužů, zejména svých přátel vojáků (muslim a voják z nižší kasty) a svých ctnostných mužských vyznavačů. V kontextu věčného hinduistického konfliktu mezi světskými tužbami a mimosvětskými aspiracemi dávají tyto rysy smysl. Ajjappa je vírou, a jeho duchovní síla tudíž spočívá v jeho ctnosti a uměřenosti. Ajjappa se vyhýbá ženám, které představují světské tužby (královna), a přírodnímu nevázanému sexu a násilí (nymfy a buvolí strašidlo), a opírá se o mnišský způsob života a mimosvětské ambice. Symbolizuje osvobození od prchavých pozemských radostí a ztělesňuje věčné duchovní blaho.

Tak jako je tomu v hinduismu se vším, ani toto ovšem neplatí absolutně, existují totiž i takové Ajjappovy svatyně, kde je zobrazen jako ženatý muž se dvěma manželkami – Púrnou a Puškalou (například svatyně v Ačankovilu).48

Řečeno sociologicky, Ajjappův kult nespojuje pouze šivaistickou a višnuistickou tradici, ale i šaktistické tradice. Krásná nymfa (Mahišíno alter ego), která si chce Ajjappu vzít a které je zasvěcen chrám v Malikapurathammě, je Ajjappovou šakti, jeho zosobněnou silou.49 A ve spojení Ajjappy s muslimem Vavarem a s Kaduthou lze vidět vědomý pokus o spojení hinduistů a muslimů, a současně o spojení hinduistů z vyšších kast a hinduistů z nižších kast. Poutníci přicházející do Sabarimaly musí před návštěvou Ajjappovy svatyně napřed navštívit mešitu zasvěcenou Vavarovi. Hlavní svatyně je zasvěcena Ajjappovi coby v celibátu žijícímu jóginovi, ženy v plodném věku mají vstup do svatyně zakázán. Na horu mohou, po týdnech postů, modliteb a odříkání, vystoupat a do Ajjappovy milosti se odevzdat pouze muži.

Ajjappovo vymanění ze vztahů se ženami je, v jistém smyslu, vymaněním z kola života a smrti. Ajjappa ztělesňuje nesmrtelnost. Když pak nahradí Ajjappa Brahmu v roli boha stvořitele, využívá výhody svého nového postavení k tomu, aby udělil nesmrtelnost všem svým bohabojným vyznavačům.

Následující příběh pochází z kannadské písně, o níž se zmiňuje kniha Same-Sex Love in India. Uličnický mudrc Nárada zachraňuje situaci tím, že se ptá Ajjappy: „Je-li Šiva tvůj otec a Višnu tvá matka, jaký je tvůj vztah k Šivově manželce Párvatí a k Višnuově manželce Lakšmí?“ Ajjappa nedokáže otázku zodpovědět a vzdává se role stvořitele. Vzdává se i nebe a vrací se na zem. Příběh zachycuje napětí, které vyvolává, bez ohledu na sociologický podtext, myšlenka, že Ajjappa je potomkem dvou mužských božstev.

Trend využívání pohlavních proměn a sexuálního spojení s cílem dosáhnout synkretismu je patrný i v následujícím příběhu z bengálské Mahábhágavata-purány (asi 1100 n. l.). Zmiňuje se o něm Wendy Donigerová v eseji nazvaném Androgynes, který je součástí její knihy Sexual Metaphors and Animal Symbols in Indian Mythology.