SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Muž, který byl ženou,

Dr. Devdutt Pattanaik: Muž, který byl ženou,

vydání je pozastaveno hinduismus, mytologie


Ukázky z díla

Vykleštění Džamadagniho synů




Rénuku vzrušovalo dívat se, jak se král miluje se svými královnami na březích řeky. Rénučin manžel, mudrc Džamadagni, vytušil cizoložné myšlenky své ženy a rozzuřilo ho to. Nařídil svým synům, aby své necudné matce usekli hlavu. Pět starších synů otcův rozkaz odmítlo splnit. Jedině nejmladší syn, Parašuráma, vzal sekeru (parašu) a chystal se, že matce hlavu usekne. Matka utekla do vesnice vyvrženců, v naději, že syn, příslušník vysoké kasty bráhmanů, se tam za ní kvůli obavám z rituálního znečištění neodváží. Parašuráma ji ovšem v odhodlání vyhovět svému otci pronásledoval i tam.

Jistá žena jménem Jéllammá se snažila matkovraždě zabránit. Nelítostný Parašuráma ale mrštil sekyru a zabil nakonec jak Jéllammu, tak svou matku. Pak dle otcových instrukcí vykleštil své bratry.

Džamadagni byl potěšen synovou naprostou poslušností a nabídl mu, že mu splní jakékoliv přání. Parašuráma otce poprosil, aby vrátil matce život a bratrům jejich mužnost. Jak ale Parašuráma příliš spěchal s opětovným spojením matčiny hlavy a těla, omylem useknuté hlavy žen prohodil, a tak vznikla žena s bráhmanskou hlavou a vyvrženeckým tělem a žena s vyvrženeckou hlavou a bráhmanským tělem. Která z nich byla matkou bráhmanů? A která z nich matkou vyvrženců?

Všude kolem vesnice Saundhatti v oblasti Bélgaumu, a dokonce i v městských čtvrtích (například Mumbaje nebo Púny) vyhrazených komerčnímu sexu, lze spatřit ženy nesoucí džbány nebo proutěné koše, k jejichž okraji je připevněna kovová hlava bohyně Rénuky-Jéllammy. Bohyně je pomazaná rumělkou a kurkumou a vyšňořená jako nevěsta, s pavími péry a lasturami. Tyto ženy se označují jako dévadásí, služebnice bohyně, či džógatí, svaté ženy, které se provdaly za bohyni. Jsou kněžkami bohyně. Nikdy se nevdávají. Chodí od domu k domu, chválí zpěvem bohyni a přijímají jejím jménem almužny, z nichž žijí. Tyto ženy nejsou, podobně jako bohyně s vyměněnou hlavou, která nepatří ani k bráhmanům, ani k vyvrženým, ale má od obojího něco, ani vdané, ani svobodné. Nepatří k žádnému konkrétnímu muži, a jsou tudíž k dispozici všem. Podobají se bohyni Jéllammě, ženě/matce všech (v kannadštině znamená élla každý a ammá matka). Jsou považovány za svaté děvky, ženy, které lze mít. Dévadásí z Bélgaumu nemají žádný zdroj příjmu a až příliš často se živí prostitucí. K velké nelibosti sociálních reformátorů jsou vychovávány ve víře, že jejich posvátnou povinností je nabídnout tělo každému, kdo si ho žádá.

Mezi těmito ženami se najdou i muži. Bývají označováni jako džógappové (džógí je nesanskrtskou obdobou slova jógí/jógin, appa v kannadštině znamená otec), oblékají se do ženských šatů, nosí na hlavě obrázek bohyně a žijí jako ženy. Panuje přesvědčení, že tito muži jsou dvojníky Parašurámových bratrů, kteří nebyli v dostatečné míře muži, a neprovedli tudíž otcovy rozkazy. V některých verzích příběhu jsou bratři popraveni. V jiných jsou jen vykleštěni. V případě muže je cenou za neposlušnost vůči dharmě sociální popření mužství, tedy symbolická, nikoli biologická kastrace. Džógappové nosí kolem krku náhrdelníky, které je poutají k bohyni. V souladu s tradicí nabízejí i oni svá těla mužům, kteří touží po potěšení.69

Praxe, kdy jsou ženy zasvěcovány bohům ve větší míře než muži, byla velmi běžná ve středověku. Při chrámech existovaly dévadásí, které sloužily jako sexuální pracovnice a přispívaly k příjmu chrámů.70 Hlavním božstvem většiny chrámů, kde dévadásí působily, bylo ovšem božstvo mužského pohlaví. Například v Purí byly ženy zasvěceny Džagannáthovi, jedné z podob Višnua-Kršny.

Jéllamá je výjimečným případem zasvěcení dévadásí ženskému božstvu. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že dévadásí bohyně Jéllammy nejsou jejími služebnicemi, nýbrž dvojnicemi, kterým je, podobně jako bohyni, upřen status vdané ženy a sociální výhody. Jiní badatelé jsou toho názoru, že dévadásí jsou zasvěceny bohu Parašurámovi, synovi bohyně (čímž odpadají jakékoli homoerotické náznaky mezi ženami a bohyní), a jsou jím pověřeny sloužit Jéllammě jako kněžky.

V následujícím Čélliammanině příběhu je žena zcela jasně zasvěcena bohyni, které má sloužit jako náhražka manžela, o nějž byla tato bohyně připravena. Stejnopohlavní spojení a spojení božského se smrtelným je nahlíženo rituálně, nikoli světsky. Příběh mi vyprávěl C. S. Lakshmi, který ho vyslechl od Shri Annamalaie (Imayam).



69. Cassell’s Encyclopedia of Queer Myth, Symbol, and Spirit, s. 192.

70. Walker, Prostitution, in: Hindu World, sv. 2, s. 246.